Těžký průmysl

Vodní elektrárny města Kadaně

Želina

Úvahami o postavení vodní elektrárny v meandru Ohře pod vesničkou Želina se kadaňské městské zastupitelstvo začalo zabývat v roce 1902, kdy přípavu této akce svěřilo radnímu MUDr. Ferdinandu Trägerovi (v roce 1906 byl zvolen kadaňským starostou a tuto funkci vykonával až do října 1918). Rámcový projekt vypracovala firma Österreichische Siemens Schluckert-Werke z Vídně a detailní rozpracování konkrétních stavebních plánů a odborný technický dozor byl svěřen elektrotechnikovi dr. Martinu Kriegovi ze saského Magdeburgu. Budovu elektrárny, v níž se nacházely i byty pro zaměstnance, navrhl architekt Richard Sieger, rovněž z Magdeburgu. Městské zastupitelstvo jej schválilo 22. března 1905 a na jeho základě povolilo 25. července 1906 stavbu kadaňské vodní elektrárny pražské c. k. místodržitelství.

Strojní zařízení dodala továrna na stroje J. M. Voith ze St. Pölten v Rakousku. Výrobu elektřiny obstarávala nejprve dvojitá horizontální Francisova turbína s průměrem kol 1,20 m a generátorem o výkonu 294 kW, přičemž druhá turbína se stejnými parametry byla do elektrárny instalována v roce 1910. Pohon zajišťoval vodní proud, přiváděný asi sto sedmdesát metrů dlouhým tunelem, protínajícím úzkou šíji meandru, jenž byl protažen mezi srpnem a prosincem 1907. U horní části tunelu se nacházel jez zadržující vodu. Elektrárna byla uvedena do provozu v srpnu 1908 a když 31. března 1909 městská rada projednala konečné vyúčtování nákladů jejího pořízení, dosáhly částky, jež byly v úplnosti uhrazeny již ke dni 25. února téhož roku, 580 026 korun a 36 haléřů.

Současně musely být se stavbou elektrárny také připraveny plány na vybudování elektrické rozvodné sítě v Kadani a osvětlení městských ulic, jež rovněž vypracoval dr. Martin Krieg a 19. prosince 1907 s nimi seznámil městské zastupitele. Přívod elektřiny do města, plánovaný původně vedením na sloupech, byl nakonec proveden podzemním kabelem. Pro rozvod elektřiny po městě bylo nutné postavit transformační stanice – nejprve jich bylo šest, do roku 1922 vzrostl jejich počet na dvanáct.

Zpočátku elektrárna zásobovala energií pouze samotnou Kadaň. V roce 1910 uzavřel její správní výbor smlouvy o dodávkách proudu s blízkými obcemi Hradec, Blov a Vinaře a také s městy Radonice a Mašťov. Výstavba dálkových elektrických vedení do uvedených lokalit se uskutečnila v roce 1911. Kromě tohoto tzv. jižního vedení vzniklo tehdy ještě také tzv. severní vedení přivádějících elektřinu do vesnic, ležících na sever od Kadaně a ještě také zvláštní odbočka, směřující před Ohři do Kadaňské Jeseně. Na konci tohoto roku odebíralo kadaňskou elektřinu třináct obcí.

Nedostatek vody, způsobený horky v létě 1911, si vynutil doplnění elektrárny o záložní zařízení, které mělo zabezpečovat provoz v případě nízkého stavu vody, poruch či výpadků a pokrývat jednorázová zvýšení odběru elektrického proudu. Dieselův motor o výkonu čtyři sta koňských sil vyrobila továrna na stroje v rakouském Leobersdorfu a generátor dodala vídeňská firma Österreichische Siemens Schluckert-Werke. Zařízení bylo umístěno v budově č. p. 760 na návrší nad Ohří na východním okraji města nedaleko želinského meandru. Stavbu, dokončenou v roce 1913, provedl kadaňský stavitel Johann Petzet a obloukovou střechu zhotovila stavební firma ing. Paneka z Karlových Varů.

V posledních dvou letech před první světovou válkou poptávka po kadaňské elektřině stále rostla a síť dálkového vedení dosahovala délky téměř čtyřiceti kilometrů. Zájem o ní trval i ve válečných letech, tehdy ovšem nebylo možné sehnat materiál na stavbu dalších rozvodných tras a mohl tak být připojován pouze omezený počet odběratelů.

Po dostavbě druhé kadaňské vodní elektrárny v Lomazicích byla v roce 1925 želinská elektrárna odstavena. Dalšího třičtvrtě století její stavba i technické vybavení chátraly. O její obnově bylo rozhodnuto v roce 1991 a nákladem 55 milionů korun byl postaven nový jez, rekonstruována elektrárna a repasovány Francisovy turbíny. Dnes elektrárnu užívá skupina ČEZ.

Lomazice

V srpnu 1908 byla uvedena do provozu vodní elektrárna v Želině. Již po pěti letech bylo zřejmé, že její produkce nestačí pokrývat poptávku okolních obcí a měst po elektrické energii, což přimělo kadaňské městské zastupitelstvo k tomu, aby se ucházelo o koncesi ke zřízení další vodní elektrárny. Tu získalo v roce 1914, ale další plány přerušila první světová válka.

Krátce po jejím skončení městské zastupitelstvo bez dlouhého otálení 28. února 1919 odsouhlasilo stavbu druhé městské vodní elektrárny. Ve složité době poválečného chaosu a nejasné budoucnosti, kdy německé obyvatelstvo pohraničních oblastí odmítalo své začlenění do samostatného československého státu, to bylo velkorysé a smělé rozhodnutí. Schůze zastupitelstva se konala čtyři dny před osudnou demonstrací na kadaňském náměstí, při které bylo zastřeleno dvacet čtyři lidí.

Přípravou stavby byla pověřena pražská firma Pittel & Brausewetter. S vypracovanými plány se městské zastupitelstvo seznámilo 4. října 1919, přičemž projekt počítal s využitím stávajícího tunelu, vedoucího k želinské elektrárně, na nějž se měl na levém břehu Ohře napojit další šest kilometrů dlouhý kanál. Asi čtvrtina z něj měla být v místech, kde z řeky strmě vyrůstaly skalní bloky, vedena tunely vyrubanými v kamenném masivu.

Pro umístění nové elektrárny byl vybrán meandr Ohře, v jehož ohybu stála ves Dolany a níže po proudu Lomazice, kde měla být elektrárna postavena. Závěrečný úsek kanálu protínal široký hřbet meandru a byl zakončen stabilizační vodní nádrží na jeho vrcholu, z níž měla voda stékat třemi potrubími na turbíny budoucí elektrárny umístěné o osmadvacet metrů níže.

Terénní práce začaly hned v listopadu 1919 a od časného jara roku 1920 ožilo údolí Ohře mezi Želinou a Lomazicemi skutečně činorodým ruchem. Na stavbě bylo zaměstnáno přes sedm set padesát dělníků, z nichž dvě třetiny pocházely z města nebo z kadaňského okresu. Výstavba kanálu a elektrárny v Lomazicích byla na počátku 20. let minulého století největším podnikem tohoto druhu v tehdejším Československu.

Na stavbu elektrárny dohlíželi dva odborníci, oba z Prahy. Profesoru Františku Novákovi byla svěřena kontrola stavebně technické oblasti a profesoru německé techniky, Arthuru Payrovi, dohled na architektonické provedení elektrárny. Závěrečné práce na výstavbě elektrocentrály (uložení turbín, rozvodna a vodní výpust) a obytných domků pro zaměstnance probíhaly v letech 1924-1925.

Dvojité Francisovy turbíny dodala, stejně jako do želinské elektrárny, továrna na stroje J. M. Voith z rakouského St. Pölten a potrubí o dvoumetrovém průměru, které k nim přivádělo vodu, pražská firma Daněk, Breitfeld a spol. Předběžné kolaudační řízení proběhlo ve dnech 18. května a 14. června 1924. Počátkem srpna začal v lomazické elektrárně zkušební provoz, zatím však pouze se dvěma potrubími a turbínami. V roce 1925 došlo k montáži třetího přívodního potrubí a turbíny a výkon elektrárny se zvýšil na 7,28 MW. Konečná kolaudace začala 27. dubna 1926. Prováděla jí komise, složená ze zástupců resortních ministerstev, zemského úřadu a dalších institucí, která nakonec udělila souhlas s uvedením podniku do plného provozu.

Stavbou lomazické elektrárny se Kadaň nesmírně zadlužila. Věřitelů – většinou peněžních ústavů – bylo několik desítek a součet vypůjčených sum dosáhl v roce 1925 částky 190-200 milionů korun. S těmito dluhy se Kadaň potýkala až do druhé světové války, která se nakonec postarala o jejich zneplatnění. Výměna obyvatelstva po roce 1945 a zánik elektrárny v Lomazicích o dvacet let později pak zase způsobily, že její význam pro vodní energetiku Československa i pro historickou paměť Kadaňska zůstal nedoceněn a pozapomenut.

Ve dvacátých letech minulého století byla totiž lomazická elektrárna nejsilnější vodní elektrárnou v republice. Přehled z roku 1929 uváděl její výkon ve výši 8 000 koňských sil (k. s.). Až v tomto roce jí na druhé místo odsunula elektrárna ve Vyšším Brodě (patřila papírně ve Větřní), jejíž výkon po právě dokončené modernizaci vzrostl na téměř 11 000 k. s. Výkony všech ostatních tehdejších velkých vodních elektráren (v Přelouči na Labi, v Miřejovicích na Vltavě a v Kroměříži na řece Moravě) se pohybovaly mezi 2 000-5 000 k. s. Vodní elektrárna v Lomazicích byla nakonec v roce 1965 zbořena kvůli stavbě Nechranické přehrady.

PR

Zdroje:

SOkA Kadaň – Městské elektrárny Kadaň 1907-1945 (1980).

Archiv města Kadaně – inv. č. 900, 1733, 4265-4268.

Archiv města Kadaně – Stavební úřad, kartony č. 15-21.

Kolektiv autorů, Československá vlastivěda. Díl 9, Technika, Praha 1929, s. 466-492.

Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 32-33.

ČEZ, Malá vodní elektrárna Želina, dostupné z: <https://www.cez.cz/cs/o-cez/vyrobni-zdroje/obnovitelne-zdroje/voda/vodni-elektrarny/ceska-republika/zelina-58138> [citováno 13. 6. 2024].

Vodní elektrárna v Lomazicích, uvedena do provozu v roce 1926, (SOkA Chomutov, Sbírka fotografií a negativů)

Vodní elektrárna v Želině u Kadaně, postavena v letech 1906-1908, (SOkA Chomutov, Sbírka fotografií a negativů)