Těžký průmysl

Vápenky mezi Perštejnem a Kovářskou

Severně od Perštejna se vyskytovala bohatá naleziště vápence a z tohoto důvodu vzniklo v poslední třetině 19. století mezi Okounovem a Mýtinkou sedm vápenek s moderními spalovacími pecemi. Zvrásněný terén horského úbočí pak způsobil, že vápenky dostávaly přívlastky, které neodpovídaly jejich skutečné poloze na katastrech jednotlivých obcí.

První taková pec byla postavena ve vápencovém lomu v Mýtince. V roce 1859 si lom pronajal Josef Weinert z Kovářské a o rok později u něj nechal postavit pec, v níž bylo topeniště i sazebna vápence od sebe odděleny a vápno se v ní tak mohlo vypalovat nepřetržitě. Další pec postavil v Mýtince u obecního hostince v roce 1864 Heinrich Scharr z Annabergu. V té se topilo koksem a v provozu zůstala až do roku 1905.

Od Scharra získal v roce 1873 doly a vápenky v Mýtince thunský velkostatek v Klášterci nad Ohří, ale až do roku 1892 je měl stále pronajaté již zmíněný Josef Weinert. Ten také zřídil v roce 1880 u silnice z Perštejna do Horní Halže novou výkonnější pec, v níž se z jedné vsázky vypálilo 15 tun vápna. Tato nová pec sice stála v nejjižnější části mýtineckého katastru, ale téměř ve středu obce Vykmanov, a tak se jí začalo říkat „vykmanovská“. Po krátkém období 1893-1895, kdy měla vápenku pronajatou společnost podnikatelů z Přísečnice, převzal od července 1895 provoz v Mýtince do vlastní režie klášterecký velkostatek. Činnost zdejší vápenky skončila ve 20. letech minulého století.

Josef Weinert provozoval kromě pronajaté mýtinecké vápenky i vlastní lom a pec na pálení vápna. Tuto svou vápenku otevřel v roce 1871 u silnice, vedoucí z Perštejna do Rájova. Dostala proto označení „rájovská“, ačkoli se nachází na katastru obce Perštejn. Roku 1892 ji prodal staviteli Josefu Waldertovi z Karlových Varů a krátce po začátku první světové války musel být její provoz zastaven. Po krátkém obnovení činnosti po roce 1918 se v ní vápno přestalo pálit v polovině 20. let.

Na katastrálním území osady Rájov se nacházely dvě vápenky, jelikož však stály v údolí Hučivého potoka u silnice z Perštejna do Vykmanova, byly známé jako „horní a dolní vykmanovská vápenka“. Dolní, již založil v roce 1879 velkoobchodník ze Žatce a poslanec českého zemského sněmu Karel Bernardin, produkovala okolo deseti vagonů vápna měsíčně. Na přelomu 19. a 20. století přešla do vlastnictví rodiny Rauových, které patřil velký obchod se stavebním materiálem v Karlových Varech. V jejím sousedství vznikla z iniciativy společnosti tří přísečnických podnikatelů v první polovině 90. let 19. století horní vápenka, kterou na přelomu století získal již zmíněný karlovarský stavitel Josef Waldert. Vápenka byla s přestávkami v provozu až do roku 1915, kdy musela pro nedostatek uhlí přerušit činnost. Po poválečném obnovení výroby ji v roce 1920 Waldert prodal firmě Hermanna Raua z Karlových Varů. Obě vápenky se v roce 1927 zmodernizovaly (v dolní byla zřízena mohutná šestnáctikomorová pec s šedesát metrů vysokým komínem a její výroba se zvýšila na tisíc vagonů vápna ročně) a byly v provozu až do druhé světové války.

Poslední dvě vápenky, tzv. perštejnské, se nacházely v Lužném a Okounově. Tu na levém břehu Ohře v Lužném postavil roku 1900 Alois Mannl, stavitel z Drahovic u Karlových Varů. Byla vybavena tzv. kruhovou pecí s denní kapacitou 8,5 tuny vápna a zpracovávala vápenec z lomu v Rájově. V červnu 1904 ji i s lomem získal thunský velkostatek a kromě vápna začal v její peci vypalovat i cihly. Následující rok nechal hrabě Thun postavit další vápenku u perštejnského nádraží na pravém břehu řeky na katastru obce Okounov. Měla tzv. komorovou pec, v níž železné stěny oddělovaly plameny z ohniště od vápence, takže se v ní mohlo topit uhlím bez újmy na kvalitě a bělosti vápna. Každý měsíc jej tato vápenka vyprodukovala na čtyřicet vagonů. Thunský závod na výrobu vápna s doly v Mýtince a Rájově a pecemi v Lužném a Okounově byl před první světovou válkou největší v celém Krušnohoří.

Po druhé světové válce byly všechny vápenky postupně zbořeny a zachována zůstala už jen těžba zdejšího dolomitu ve Vykmanově. Lom byl začleněn nejprve do Západočeského průmyslu kamene, n.p. Blatná a od roku 1960 do Severočeského průmyslu kamene, n.p. Liberec. Ročně se v něm nalámalo okolo 9 000 tun dolomitu, jenž se používal jako vyzdívka vysokých pecí v kladenských ocelárnách. Těžba byla zastavena v roce 1962 a dnes je lom zatopený.

Jedinou dochovanou vizuální přípomínkou tradic pálení vápna v této části Krušných hor tak zůstala vápenka ležící u cesty z Háje do Kovářské. Vznikla v polovině 18. století a její současná podoba s dvěma polygonálními pecemi je o století mladší. K dalším jejím stavebním úpravám došlo pravděpodobně v roce 1887. Zpracovávala dolomitový vápenec z blízkého lomu, odkud se vytěžená hornina vozila po lávkách přímo do horních otvorů pecí. Výroba v ní skončila v roce 1924 a roku 1926 se stavitel Honcek z Vejprt pokusil o její obnovu, ale po třech letech se ukázalo, že by to nebylo rentabilní.

Na rozdíl od ostatních pecí na vypalování vápna v okolí Perštejna nebyla vápenka u Háje, nepochybně kvůli své odlehlé poloze, zbořena a v roce 1958 byla zapsána do seznamu kulturních památek Československé republiky. Obě její pece vydržely v napohled dobrém stavu ještě přes čtyřicet let. Od roku 1999 se začaly rozrušovat koruny zdí, erodovat architektonické detaily a v roce 2001 se zřítila polovina severní pece. Mezi květnem 2017 a listopadem 2019 se vápenka dočkala komplexní opravy, kterou provedl národní podnik Lesy České republiky.

PR

Zdroje:

Petr RAK, Z historie podnikání, in: Historie a současnost podnikání na Chomutovsku, Kadaňsku a Vejprtsku, Žehušice 2003, s. 101-103.

Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 20.

Monika VRBOVÁ, Vápenka v Háji u Loučné pod Klínovcem. Bakalářská práce, FF UJEP Ústí nad Labem 2014.

Památkový katalog, vápenka, dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/vapenka-12198040 [citováno 13. 6. 2024].

Vápenka mezi Kovářskou a Hájem v plném provozu, 1. čtvrtina 20. století, (Fotografii laskavě poskytl pan Ing. arch. Jaroslav Pachner)