Důl Richard
Vápencový vrch Bídnice skrývá rozsáhlý labyrint chodeb, které dosahují k délce třiceti kilometrů. Tyto původní úzké důlní štoly je téměř nemožné v systému chodeb nalézt, nicméně se opakuje princip zvětšování rozměrů i rozšiřování jejich rozestupů. Původní těžbu pod bídnickým vrchem lze pouze odhadnout porovnáním s podobnými důlními lokalitami, kde byl vápenec ručně vylamován s využitím pravděpodobně ruční dopravy – dřevěného kolečka. V pozdějších staletích byly lamači využívány navrtané otvory k odstřelu kamene, který byl odvážen za pomoci koňské síly k dalšímu zpracování. Vápenec pocházející z těžených dolů má usazeniny v téměř horizontálně uloženém sedimentárním vápenci o tloušťce cca pět metrů. Důlní firemní činnost započala v 19. století zapsáním do obchodního rejstříku v březnu roku 1871.
Důl, později nazvaný Richard, má pohnutou historii především díky své účasti ve druhé světové válce, nicméně hlavní úlohou byla těžba vápence. Význam pojmenování dolu není zcela potvrzený. Jedním z možných vysvětlení je jméno předsedy představenstva Richarda Mayera, jenž jakožto litoměřický geometr stál u zrodu firmy a jeho jméno mohlo být tímto způsobem využito. V okolí popisovaného vrchu bylo v minulosti několik funkčních lomů, ale na počátku 20. století zůstaly pouze tři využívané doly. Nejrozsáhlejší z nich vlastnila firma A. G. Kalk und Ziegelwerke Leitmeritz s názvem Steinbruches, ten byl za druhé světové války přejmenován na krycí jméno Richard I. Další dva lomy vlastnila firma Josef Höring se sídlem v Litoměřicích, později označené jako Richard II. a Richard III. Samotná těžba a výroba vápna se ve dvacátém století ve svých základních postupech příliš nezměnila, jak lze dohledat ve sbírkách Státního oblastního archivu Most. Ty popisují důlní práce jako výhradně ruční, kdy odborní pracovníci navrtali kámen sloupovou rozpěrnou vrtačkou a poté jej pod dozorem střelmistra odstřelili černým prachem tak, aby se materiál dostatečně rozmělnil. Práce v dole byla nesmírně obtížná zejména z důvodu padání kamene. Nebezpečná místa byla průběžně vyzdívána a v sezóně kontrolována před každým zahájením provozu.
V prvních třech letech druhé světové války provoz těžby pokračoval ve standardním rytmu. Důlní činnost zde probíhala až do roku 1943, kdy byla na příkaz Berlína zastavena. Zápisy o těžbě, pracovním vytížení a samotném provozu včetně funkčních větracích šachet jsou zachovány. Po roce 1943 byl německý průmysl stále více ohrožován leteckými nálety spojenců, s čímž je spojené rozhodnutí o decentralizaci a přemístění výroby alespoň části zbrojního průmyslu do podzemí na mnoha místech okupovaného území. Ke stejnému záměru byl využit vápencový důl pod vrchem Bídnice u Litoměřic, kde se i ve válečných letech těžil vápenec ve třech oddělených dolech. V březnu 1944 rozhodl kancléř Adolf Hitler o přeložení výroby tankových motorů Maybach do Litoměřic. Podnět k tomuto kroku dal litoměřický Němec Zametzki, který byl mimo jiné akcionářem místní cihelny a vápenky.
Krycí název výrobních prostor v podzemí bídnického kopce dostal jméno Richard, na některých záznamech byla továrna označována názvem B5 – ten zastíral skutečný provoz siegmarského závodu německého koncernu Auto Union. Další přeložená výroba proběhla o dva měsíce později, výroba wolframových a molybdenových drátů koncernu Osram z Berlína dostala logické označení Richard II. Řízení obou staveb bylo v patronaci oddílů SS, jež měly zajistit potřebné množství pracovních sil z řad běžných zaměstnanců přesunutých německých továren, z totálně nasazených dělníků a z tisíců vězňů koncentračních táborů, které byly během jara 1944 od východu rušeny z důvodu postupující Rudé armády.
Na počátku března 1944 bylo zahájeno zaměřování a následná dokumentace jednotlivých důlních štol pro projekt zamýšlené stavby, a tak byl i dohled nad výstavbou výrobních prostorů Richard I. (továrna Elsabe) a Richard II. (továrna Kalkspat) svěřen do rukou SS. Ta měla zároveň zajistit nastolení funkčního systému v nově budovaném koncentračním táboře, jenž byl upravován z bývalých dělostřeleckých kasáren pod Radobýlem. Jelikož nebyl vápencový důl koncipovaný jako výrobní prostory, byl i po stavbě betonových vzpěr pro pohyb lidí nebezpečný.
Evidenci vězňů určených pro provoz Richard přijal koncentrační tábor Flossenbürg. První vězni, kteří započali práce v dole Richard I., byli přemístěni z koncentračního tábora Dachau a byli dočasně ubytováni v Malé pevnosti Terezín. Většina vězňů neměla žádné důlní zkušenosti, a tak byly požadovány pouze dva parametry – muži a jejich produktivní věk. Avšak z pozdějších měsíců byly v pracovním procesu doloženy i ženy. Celkem bylo přivezeno přes osmnáct a půl tisíce vězňů z nichž mnoho v důsledku otrocké práce zemřelo.
V podzemí probíhalo současně několik činností – odstřelování, betonování výztuží stropů, zasazování důlních kolejí a mnohé další hornické práce. Prach, špatné osvětlení a nadměrný hluk vytvářely velmi náročné a nebezpečné podmínky, při nichž často docházelo i k zavalení štol, a tím i k častému úmrtí či vážným zraněním. Pracovní důlní odbornost a stavební činnost měly zajišťovat různé německé firmy, civilní zaměstnanci a totálně nasazení dělníci z východních zemí, kteří pod přísnými tresty nesměli kontaktovat vězně. Nicméně jsou doložené mnohé případy pomoci formou jídla a cigaret. Pracovní doba v dole byla neúnosně dlouhá a fyzicky extrémně náročná s minimálními přísuny jídla. Situace se pro vězně zhoršila v době umístění do nově zřízeného KT v Litoměřicích, kde byly dle jejich výpovědí mnohem horší podmínky než v předchozích koncentračních táborech a v terezínské Malé pevnosti. Plánem byl třísměnný provoz, pro nějž bylo nutné zajistit dostatečné množství pracovníků. Rozsáhlá staveniště byla na povrchu i pod zemí, stavební práce probíhaly souběžně v celém širokém okolí. K zajištění tak obrovského projektu bylo zapotřebí nejen vězňů, ale i firem, které měly zprostředkovat příjezdové cesty včetně železničního překladiště, silnice, dílny, skladiště, ale i vody, jídla, elektrického osvětlení a mnoha dalších budov.
Vězni byli přiváženi ještě na počátku května 1945 i přesto, že bylo na konci dubna, kdy byl zdravotní stav vězňů velice špatný, rozhodnuto o evakuaci koncentračního tábora Litoměřice. Četná úmrtí způsobovala Němcům ve výrobě značné obtíže a práce v podzemí v naprosto nevyhovujících podmínkách znamenala utrpení pro všechny nasazené dělníky i vězně. Samotná stavba podzemních továren souběžně pokračovala, ale dokončit a využít pro výrobu se podařilo pouze několik hal v Richardu I., a to konkrétně dvě výrobní linky na výrobu hlav válců a klikových skříní pro koncern Auto Union. Výrobu zde až do 2. května koordinovali němečtí dělníci. Do poslední chvíle zde pracovali pouze vězni z komanda Elsabe a stavbu Richard a koncentrační tábor opustily strážní jednotky SS teprve odpoledne 8. května.
Zajištění nacistické podzemní továrny Richard provedla Rudá armáda 16. května 1945 poté, co byla od osvobození střežena československou stráží. Bezpečnostní prohlídka potvrdila zaminované vstupy do podzemních výrobních hal a v následujících týdnech odstraňovala československá armáda ve spolupráci s Rudou armádou mnoho vagónů různých výbušnin a důlních trhavin. Byl pořizován soupis uskladněného materiálu a probíhal průzkum jednotlivých provozů výroby. Celé podzemí bylo připraveno jednotkami SS k demolici, kterou se podařilo „zastavit.“ Demontážní práce, filmování, zakreslování rozmístění výrobních linek a také zachování dobrého stavu jednotlivých strojů vyžadovalo mnoho hodin práce sovětských vojáků a odborníků.
V roce 1946 byly prostory v podzemí téměř vystěhovány, stroje demontovány a odvezeny jako válečná kořist, ale až do roku 1948 byly prostory střeženy československou armádou, jež pokračovala v soupisu zbývajícího zařízení a materiálů. Sověti nedokázali během poválečných let rozebrat a odvézt všechny zbylé stroje. Materiál, který v dolech zůstal, postupně podlehl korozi a byl znehodnocen.
Brzy po válce byla těžba v podzemí předána pod národní správu a došlo k znovuobnovení důlní činnosti, jež byla přesunuta do protilehlých prostor od původního vchodu v systému šachovnicově uspořádaných chodeb. Čížkovická cementárna zahájila v druhé polovině roku 1946 práce k obnovení těžby vápence. Vchod do objektu Richard II. byl v roce 1948 zavalen z bezpečnostních důvodů. Hutní materiál bývalé továrny Richard byl až do roku 1949 postupně odvážen jako fond národní obnovy pro použití v civilním sektoru.
Únorový převrat v Československu se promítl i do firmy, jež v poválečném období spravovala těžbu a výrobu. Nově byla zapsána v podnikovém rejstříku jako Sasko-česká továrna na portlandský cement, a.s. Čížkovice v národní správě a v roce 1949 byla začleněna do národního podniku České cementárny a vápenice Praha. Podzemní prostory získaly jméno Čížkovice a během následujících patnácti let byl vybudován rozsáhlý komplex chodeb, jenž navazoval na původní část Richard I., ovšem způsob poválečné těžby byl nákladnější než v původním otevřeném lomu a těžba byla ukončena. Po roce 1963 byl důl pro další nerentabilitu uzavřen a zakonzervován. Podzemní prostory vybudované za druhé světové války zůstaly nevyužity až na dále uvedenou výjimku vybudovaného skladu radioaktivních odpadů v prostoru Richard II.
V padesátých letech byly prováděny průzkumy, jež měly zajistit další využití popisovaných prostor a bylo navrženo jedno z možných řešení – využití pro vojenské skladové prostory bez munice a výbušnin. Tento návrh schválen nebyl, ale o pět let později byl pro důl udělen souhlas pro skladování radioaktivních odpadů s podmínkou možného využití ostatních prostor jako velkého úkrytu či skladu v době války, taktéž měly být splněny všechny požadavky ohledně hygienických norem.
V šedesátých letech se díky celkovému uvolňování zvyšovala aktivita ohledně informací o podzemní továrně Richard a díky mezinárodní spolupráci docházelo i k publikování nezveřejněných článků, rozhovorů s pamětníky i knih vydaných na toto téma. Po roce 1968 se znovu uzavřelo téma Richard, kde zůstalo stále neprobádaných mnoho kilometrů chodeb a kde zahynul veliký počet obětí, který dosahuje k čtyřem a půl tisícům. Od konce druhé světové války se opakovaně objevují snahy o zpřístupnění podzemní továrny a vytvoření pietního místa. Dalším milníkem byl rok 1976, kdy vznikla Chráněná krajinná oblast České středohoří, jež zahrnuje i území zmiňovaných tří dolů. V současnosti není možné důl navštívit, ale v prosinci 2024 byl odhalen nový pomník, jenž má za cíl uctít oběti nacistické perzekuce v období druhé světové války.
DCH
Zdroje:
Miroslava BENEŠOVÁ, První transport vězňů pro stavbu Richard v Litoměřicích, Terezínské listy 22, 1994, s. 102-108.
Miroslava LANGHAMEROVÁ, Zánik a poválečná likvidace koncentračního tábora v Litoměřicích. Zapomenutý hrob, Terezínské listy 36, 2008, s. 93-123.
Podzemní továrna Richard, dostupné z: <http://richard-1.com> [citováno 15. 11. 2024].
Ankert v Richardu, kolem roku 1935, Archiv Romana Gaszi
Chodba 34 Richard, 2014, Archiv Romana Gaszi
Chodba Richard, 2014, Archiv Romana Gaszi
Důl Richard - Hellebrandt, 2011, Archiv Romana Gaszi
Důl Richard, 2012, Archiv Romana Gaszi
Situační mapa Richard II, 1910, Archiv Romana Gaszi
