Těžký průmysl

Severočeské chemické závody Lovosice

Pod tímto názvem vznikl v Lovosicích průmyslový závod v roce 1958. Stalo se tak sloučením několika chemických podniků. Jejich historie se začala psát v roce 1900, kdy zde začal budovat svou továrnu Theodor Gröger, zakladatel chemického průmyslu v Lovosicích. Jen o několik málo let později vznikl v sousedství podnik Adolfa Schrama. Třetí továrnou v tomto prostoru byla Česká továrna na umělé hedvábí, pobočka Glanzstoff - Fabrik z německého Elberfeldu. Po druhé světové válce došlo složitým procesem ke vzniku České továrny na umělé hedvábí a Továrny na strojená hnojiva. Oba tyto podniky byly k 1. dubnu 1958 sloučeny do Severočeských chemických závodů, Lovosice.

Theodor Gröger – Chemische produkten fabrik – Harzraffinerie, Lobositz

Město Lovosice svou výbornou geografickou polohou, výhodnými hospodářskými podmínkami a v neposlední řadě i významnými dopravními komunikacemi splňovalo všechny předpoklady k tomu, aby se tu na konci 19. a počátkem 20. století začal rozvíjet průmysl.

Možná i proto se na polích vzdálených dvacet minut pěší chůze od Lovosic směrem na Terezín jednoho dne v roce 1900 objevily hromady cihel, vápna, písku a kamene, aby zde začala vyrůstat nová továrna. (Vlastně to byla spíše dílna, protože ještě v roce 1911 z dochovaných pramenů vyplývá, že zaměstnávala pouze pět lidí). Továrnu založil Theodor Gröger, kterému, když stavbu podnikal, bylo dvacet čtyři let. Předtím již vlastnil podobný závod na chemické produkty v Radochově u Radonic na Kadaňsku. Tento podnik později zrušil a věnoval se výrobě ve svém závodě v Lovosicích. Specializoval se na výrobu mazadel, jako vazelína, tuky na kůže, mazací oleje, produkty minerálních olejů, vazelínový a strojní olej, různé druhy mazacích past atd. Firma se zabývala také distribucí olejů a benzinu a byla zaprotokolována 3. únoru 1915.  Theodor Gröger sám později ohlásil i svůj patent na speciální mazací olej, tzv. Stanzův olej. Tento olej byl dodáván zejména do porcelánek v Telnici a Žacléři.  Ze záznamů v pozemkové knize vyplývá, že dne 13. březnu 1905 zakoupil Theodor Gröger parcelu, označenou jako pastvina, z níž byl později vybudován tovární dvůr. 18. listopadu 1908 mění pozemek, na němž se závod budoval, ve dvě parcely, na nichž vznikají budovy č. p. 421 a 422.

16. října 1932 byl jako majitel firmy zapsán v obchodním rejstříku Bohdan Gröger, ve znění firmy: Bohdan Gröger, výroba mazadel a obchod těmito.

Po osvobození v roce 1945 byla firma T. Grögera dána pod národní správu. Stalo se tak 20. července 1945 výměrem Okresního národního výboru v Lovosicích a národními správci byli ustanoveni bratři Zdeněk a Jiří Kaftanovi z Prahy. V roce 1946 byla firma znárodněna a začleněna vyhláškou ministerstva průmyslu č. p. 835 ze dne 18. května 1946 do národního podniku Synthesia. Výrobní budovy této firmy byly potom v letech 1948-1949 při stavbě nové výrobny dusíkatých hnojiv strženy a v roce 1950 byla firma Theodor Gröger delimitována a vymazána z obchodního rejstříku.

Adolf Schram – Chemische fabrik - Lobositz

Firmu vybudoval Adolf Schram – syn Augustina Schrama, obchodníka z tehdejšího Falknova nad Ohří (dnešní Sokolov).

Augustin Schram založil v roce 1867 obchod zabývající se prodejem chemikálií. Po dvou letech rozšířil prodej o další druh zboží, a sice o výbušné látky, které kupoval od firmy Nobel z Hamburku. Tato činnost mu však nepostačovala, a tak roku 1870 založil továrnu v Zámcích u Roztok, kde zahájil výrobu dynamitu.

Odpadní kyseliny z výroby nitroglycerinu, které jsou podstatnou součástí dynamitu, byly v továrně v Zámcích regenerovány, tj. získávány zpět. Zařízení, na němž se tento proces prováděl, bylo jedno z prvních v Evropě a na jeho základě byly podobně postaveny regenerační stanice i v jiných továrnách v Evropě.

Kyselina sírová, jež se při regeneraci oddělila od kyseliny dusičné, se stala zbytečným odpadem. Majitel firmy postavil vedle dynamitky další výrobní oddělení, ve kterém se zmíněná odpadní kyselina sírová zužitkovala k výrobě superfosfátu.

Na základě takto získaných zkušeností založil Augustin Schram roku 1884 továrnu na kyselinu sírovou, superfosfát a některé další chemikálie v Poštorné u Břeclavi na jižní Moravě.

Projekt továrny v Lovosicích vznikl v červnu 1902, svolení s výstavbou a provozem bylo uděleno c. a k. Okresním hejtmanstvím v Litoměřicích 29. ledna 1903. U zrodu stál Adolf Schram, který následoval vzor svého otce. Výstavba továrny začala ještě téhož roku v sousedství závodu firmy Theodor Gröger a ve stejném roce byly zakoupeny domy č. p. 291 a 388 a později i část pozemku na přístavbu výrobny kyseliny sírové. Stará část závodu se skládala ze dvou výroben – komorové výrobny kyseliny sírové a výrobny superfosfátu, systém Bezkov. Tato výrobna byla poté spojena s absorpcí fluorových plynů, jež byly zpracovány na fluorokřemičitany. Výrobní a obchodní zkušenosti si Adolf Schram vyměňoval i se svými příbuznými, kteří vlastnili podobné závody na výrobu průmyslových hnojiv v Německu. K zápisu do obchodního rejstříku došlo 25. června 1904. Prokura byla udělena Antonu Scheinerovi z Prahy.

V roce 1911 zakoupil A. Schram ještě obytný dům č. p. 818 a pozemek k rozšíření továrny, které bylo provedeno až v letech 1924-1928, kdy byly zakoupeny další pozemky v katastru města Lovosice.

Zemědělský kraj kolem Litoměřic, Lovosic, Roudnice nad Labem, Loun a Žatce poskytoval velký prostor pro odbyt výrobků. Ovšem firma Schram se neomezovala jen na tyto oblasti a dodávala po celých Čechách a Moravě. Potřebné suroviny k výrobě dovážela z velké části z Německa za využití lodní dopravy.

Po smrti Adolfa Schrama v roce 1931 převzali vedení firmy jeho dva synové – ing. Adolf Schram po stránce technické a Albín Schram po stránce obchodní. (Manželkou Albína Schrama byla Erika Schichtová, dcera průmyslníka z Ústí nad Labem).

Za okupace byla výroba superfosfátu přerušena a staré strojní zařízení Bezkov bylo nahrazeno novým modernějším kontinuálním zařízením systém Morit-Standart. Mimo výroby kyseliny sírové a superfosfátu se firma dále zabývala prodejem třaskavin, zápalných šňůr, rozbušek, atd. pro severní uhelné revíry a lomy. K tomuto účelu byl postaven u Siřejovic velký betonový bunkr na uskladnění těchto výbušných látek.

Po květnových událostech roku 1945 a na základě příslušného dekretu prezidenta republiky byla firma Schram dne 23. června 1945 dána pod národní správu. Národním správcem byl ustanoven Ministerstvem chemického průmyslu ing. Ctibor Zástěra.

V dalších letech změnil podnik několikrát vedení i jméno. V letech 1947-1949 patřil závod do svazku národního podniku Synthesia. V roce 1950 byl z tohoto svazku vyčleněn a připadl do Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. V roce 1948 byla k závodu přičleněna sousední firma Gröger. V červenci 1949 zachvátil provoz velký požár, který zničil část zařízení a původní komory z roku 1903. Celková škoda byla odhadnuta na dvacet sedm až třicet milionů korun.  Od 1. ledna 1951 se obě firmy odčlenily od Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Ústí nad Labem, čímž vznikla Továrna na strojená hnojiva Lovosice, kde se v té době začínaly budovat další provozy na dusíkatá hnojiva.

Jako samostatný podnik působila Továrna na strojená hnojiva, n. p., Lovosice pouhých sedm let. Tehdejší vláda se rozhodla na podporu zemědělské produkce k výstavbě nových výroben dusíkatých hnojiv. Z důvodu příhodných geografických podmínek a také z potřeby umístění výrobny do Čech, kde se zpracovávala téměř polovina vyrobených dusíkatých hnojiv, byly vybrány ke stavbě nové továrny Lovosice. Roku 1950 zahájily Československé chemické závody, n. p., Praha výstavbu výrobny kyseliny dusičné a ledku amonného s vápencem. V první etapě výstavby se kalkulovalo s dodávkou až 20 000 tun dusíku ve formě zrnitého ledku amonného (roční spotřeba v zemědělství činila 90 000 tun) a cca 3 000 tun technické kyseliny dusičné ročně. Vzhledem k nedostatečné dodávce čpavku z Chemických závodů v Záluží u Litvínova výroba zaostávala za plánovaným objemem. K zajištění odpovídajícího stavu produkce hnojiv mělo napomoci vybudování nových výroben kyseliny dusičné a ledku amonného. Zároveň s rozšířením výroben došlo ke zkvalitnění produkce. Lovosice se staly prvním podnikem v Evropě, který vyráběl ledek s 25% obsahem dusíku. Ve druhé polovině 50. let minulého století bylo započato s budováním moderní výrobny kyseliny sírové, systém Petersen, která měla dvojnásobnou kapacitu než výrobna stávající.

V rámci další reorganizace chemického průmyslu národní podnik Továrna na strojená hnojiva, Lovosice, dle rozhodnutí Ministerstva chemického průmyslu ze dne 15. března 1958, zanikl a k 1. dubnu téhož roku byl začleněn do nově vzniklého podniku Severočeské chemické závody, n. p., Lovosice.

Česká továrna na umělé hedvábí, systém Elberfeld, Lovosice (Böhmische Glanzstoff-Fabrik System Elberfeld, Lobositz)

Po skončení první světové války výroba umělého hedvábí a střiže v ČSR neexistovala a muselo se tak dovážet z Německa a Rakouska. Noví čeští podnikatelé se proto rozhodli postavit továrnu na umělé hedvábí na území Československa. Proto došlo 16. února 1920 ke schůzce zástupců Spolku pro chemickou a hutní výrobu s představiteli největšího německého koncernu na výrobu umělého hedvábí - Vereinigte Glanzstoff Fabrik Elberfeld. Na této schůzi byl připraven návrh plánu na ustavení akciové společnosti specializované na výrobu umělého Hedvábí v ČSR. V dalším průběhu roku 1920 došlo ještě k několika schůzkám, které byly věnovány ujasňování právní formulace připravované konsorciální dohody o založení akciové společnosti, přípravě stanov a vyhledávání vhodného místa pro založení nového závodu. V srpnu 1920 podepsal Spolek pro chemickou a hutní výrobu a Glanzstoff - Fabrik zvláštní ujednání. Na jeho základě převzal „Spolek“ úplné zásobování nového závodu surovinami a zavázal se zde vybudovat zařízení na výrobu sirouhlíku.

Zakládající schůze nové akciové společnosti se konala 25. května 1921. Členy akciové společnosti se staly:

◾   Spojené závody na výrobu umělého hedvábí - akciová společnost, Elberfeld (Vereinigten Glanzstoff-Fabriken, A. G., Elberfeld,),  

◾   Závod na výrobu umělohedvábné střiže Jordán a spol., Sydowsaue (Stapelfaserfabrik Jordan & Co.), 

◾   První rakouský závod na výrobu umělého hedvábí, a. s., Svatý Hypolit (Erste Oesterreichische Glanzstoff-Fabrik, A. G., St. Pölten), 

◾   Technochemia, a. s., Glarus (Technochemia A. G., Glarus, Schweiz) 

◾   Živnobanka, Praha, 

◾   Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Karlovy Vary (Verein für chemische und metallurgische Produktion, Karlsbad), 

◾   Všeobecný rakouský ústav pro úvěr pozemkový ve Vídni (Allgemeinen österreichischen Boden-Credit-Anstalt), 

◾   Česká eskomptní banka a úvěrní ústav, Praha. 

Firma byla zapsána do obchodního rejstříku pod názvem Česká továrna na umělé hedvábí, a. s., Praha. Základní kapitál činil čtyřicet milionů Kč, rozdělených do 100 000 akcií v nominální hodnotě á 400 Kč. Společnost měla dle stanov právo ve svých závodech v ČSR vyrábět až 750 000 kg umělého hedvábí a 1 850 000 kg umělé střiže ročně. Z několika možných lokalit, kde bylo zvažováno nový závod postavit, jako např. Bohatice, Kraslice nebo Frýdlant, byly vybrány Lovosice. Se stavbou závodu se započalo 15. srpna 1921.

Prvním ředitelem byl ustanoven Dr. Artur Müller, který se narodil 26. listopadu 1887 ve Vídni, kde absolvoval Vysokou školu technickou. Do konce roku 1920 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu ve Vídni a v roce 1929 byl povolán do služeb koncernu v Elberfeldu. Provozním vedoucím byl Dr. Mühlstein.

Výroba byla zahájena 6. března 1923. V té době továrna čítala celkem šest set padesát pět zaměstnanců, z toho dvě stě šedesát osm mužů a tři sta osmdesát sedm žen. Jejich počet se v dalších letech postupně zvyšoval a vrcholu bylo dosaženo roku 1928, kdy zde pracovalo sedmnáct set dvacet osm zaměstnanců. Poté až do roku 1937 stav pracovníků klesal až k číslu sedm set devadesát sedm. Ke zvýšení došlo až během druhé světové války, kdy např. v roce 1940 dosáhl závod stavu tisíc čtyřicet sedm zaměstnanců.

Závod byl dále rozšiřován a rekonstruován. K největšímu rozšíření a rekonstrukci došlo v letech 1924-1926. V této době byla dána do provozu přádelna centrifugálního strojového spřádání a druhá část textilu. Zároveň byla uvedena do provozu druhá etapa výstavby energie, mechanické dílny, expedice a další. Na základě prováděných technických opatření a stále zvyšované intenzity práce byla soustavně zvyšována výroba. V roce 1924 bylo vyrobeno 398 tun, v roce 1926 884 tun, v roce 1938 se zvýšila výroba na 2 354 tun umělého hedvábí.

K velkým změnám ve společnosti a jejím majetku došlo v roce 1938, v době po připojení našeho pohraničí k Říši. Závod se stal součástí německého říšského hospodářství a vyráběla se tzv. úsporná viskóza se sníženým obsahem surovin.

V provozu byli tehdy zaměstnáni i čeští občané. Současně tu s nimi ve válečných letech pracovali lidé totálně nasazení, vězni, zajatci a ženy evakuované z Ukrajiny. V roce 1942 bylo započato se stavbou tří dřevěných baráků pro zajatce a internované ženy z Ukrajiny, umístěno zde bylo celkem devadesát lidí, kteří až do konce války pracovali ve viskóze, přádelně a tlakové přádelně.

23. října 1943 bylo po zásahu Gestapa zatčeno a uvězněno čtyřicet šest zaměstnanců české i německé národnosti, a to za poslech cizího rozhlasu, pomoc zajatcům a jinou ilegální činnost. Nejprve byli umístěni do vězení v Litoměřicích, později byli posláni do koncentračních táborů v Německu. Sedm z těchto zatčených věznění nepřežilo, dva z nich byli dokonce popraveni v Drážďanech.

Na začátku května 1945 bylo v závodě zaměstnáno dvě stě devadesát pět Čechů, šest set třicet Němců, devětačtyřicet totálně nasazených a sto čtyřicet jedna vězňů. Tlak na maximální využití výrobního zařízení vedl k zanedbávání jeho údržby, což se neblaze projevilo v prvních poválečných letech, navíc byl závod v dubnu 1945 poškozen náletem a došlo k přerušení výroby. Z důvodu špatné údržby zatvrdla v potrubí viskóza, bylo nutno celé zařízení rozebrat, vyčistit a vyměnit, takže s výrobou bylo možno začít až v září 1945 na dvanácti válcovacích a devětačtyřiceti jednogaletových strojích. Celková škoda vzniklá během okupace v závodě byla vyčíslena na 9 500 000 Kčs.

Výměrem ministerstva průmyslu ze dne 24. října 1945, byla  na podnik Glanzstoff-Fabik, A. G., Lobositz zavedena národní správa, do jejíhož vedení byl jmenován ing. Dr. Viktor Ettel z Prahy. Zároveň byl pověřen řízením lovosické hedvábky. V prosinci 1945 byl podnik podle dekretu prezidenta republiky zestátněn a dne 7. března 1946 začleněn do národního podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu se sídlem v Praze. Dosavadní národní správce Dr. Ettel byl zproštěn správy znárodněného majetku. Podnik změnil zároveň i název. Z německého Glanzstoff-Fabrik, A. G., Lobositz, užívaného v době okupace, zpět na Česká továrna na umělé hedvábí, a. s., Lovosice. Prvním českým ředitelem továrny se stal ing. Müller.

Ke dni 1. července 1949 byly vyčleněny v dohodě s ministerstvem financí z majetkové podstaty Spolku pro chemickou a hutní výrobu závody Česká továrna na umělé hedvábí, Lovosice a První česká továrna na umělé hedvábí Rudník – Terezín, okr. Vrchlabí. Tyto závody byly začleněny do podniku pod názvem České hedvábí, n. p., Lovosice v čele s ředitelem ing. J. Dvořákem.

České hedvábí, n. p., Lovosice

Vznik národního podniku České hedvábí tedy začíná prvním červencem 1949. Byl zřízen vyhláškou ministerstva průmyslu dne 29. června 1949. Předmětem podnikání byla určena tovární výroba umělého hedvábí všeho druhu včetně předlých vláken a kordů, dále zpracování látek při výrobě odpadajících a výroba pomocných látek, energie a zařízení, jakož i vedlejších výrobků, souvisejících s tímto výrobním odvětvím, nákup a prodej. Majitelem byl československý stát. Navenek zastupoval podnik ředitel, kterým byl jmenován ing. Josef Dvořák z Lovosic. Po jeho brzkém odvolání v prosinci 1949 byl vedením pověřen ing. Karel Friml.

Z pobočného závodu v Terezíně se od 1. ledna 1953 stal samostatný závod nesoucí jméno Umělé vlákno, n. p., Rudník. Oba závody v Lovosicích i Rudníku vyráběly umělé viskózové hedvábí. Tento produkt lze charakterizovat jako umělou nit bílé barvy, jednalo se o regenerát buničiny, který sloužil jako polotovar v textilním průmyslu, v gumárenství, pro izolace atd. Základními surovinami pro jeho výrobu byly sulfitová celulóza, louh sodný, sirouhlík, siřičitan sodný, titanová běloba a další chemické a pomocné látky. Již v poválečných letech procházel závod postupnou rekonstrukcí a rozšiřováním strojového parku, neboť výrobní zařízení bylo zastaralé a opotřebené, čímž se zvyšovaly náklady na údržbu. V letech 1952-1953 byly přestavovány jednopalcové spřádací centrifugální stroje na dvougaletové, do provozu byla uvedena nová měnírna period pro spřádací motorky, nová rozvodna, dílny, sklady a postavena administrativní budova. Moderní výrobna viskózy byla spuštěna v roce 1956.

Negativně se na plnění plánu projevoval nedostatek pracovníků (25 % osazenstva v Rudníku tvořili trestanci), v Lovosicích chybělo v roce 1949 k naplnění vyhovujícího stavu sto dvacet sedm lidí, byla vykazována vysoká absence, zvláště na nočních směnách a v textilním oddělení. Závod v Lovosicích docílil ve stejném roce čistého zisku 9 199 716 Kčs, naopak v závodě Rudník byla vyčíslena ztráta 8 973 166 Kčs. Na počátku 50. let se potíže ve výrobě projevily snížením plánovaných tržeb a zvýšením nákladů na spotřebu surovin, materiálu a údržby, což bylo mimo jiné způsobeno přechodem výroby z matového hedvábí na lesklé, zpracováním tzv. separátů a hedvábí nižšího titru.

V roce 1954 bylo vyrobeno 1 761 034 kg hedvábí za cenu 26,49 Kčs/kg, průměrný evidenční stav dělníků činil tisíc čtyřicet jedna osob s průměrným výdělkem 1 092 Kčs za měsíc.

Národní podnik České hedvábí, Lovosice zanikl bez provedení likvidace k 1. dubnu 1958 v důsledku jeho sloučení s nově utvořeným podnikem Severočeské chemické závody se sídlem v Lovosicích. Stalo se tak na základě rozhodnutí Ministerstva chemického průmyslu v Praze ze dne 15. března 1958. Dále sem byly začleněny Továrna na strojená hnojiva, n. p., v Lovosicích; Dusíkárna Čechy, n. p., v Praze II a Umělé vlákno, n. p., v Rudníku.

Severočeské chemické závody, n. p., Lovosice

Na základě výše citovaného rozhodnutí ministra chemického průmyslu došlo 1. dubna 1958 ke vzniku národního podniku Severočeské chemické závody, Lovosice, jehož ředitelem se stal Václav Krupička. Základní výrobní program představovala výroba chemických výrobků všeho druhu, umělých vláken a celofánu, pomocných hmot, látek, zařízení a elektrické energie. V roce 1960 se začalo vyrábět kordové vlákno. Postupně se tato výroba zlepšovala a rozšiřovala tak, že se v roce 1965 přistoupilo k omezení výroby textilního vlákna. V následujícím roce byl dokonce tento tradiční výrobek zdejšího podniku z výrobního programu zcela vyřazen. Roku 1969 se v továrně vyrobilo 7 800 tun kordového vlákna a v roce 1970 se staly SCHZ Lovosice monopolním výrobcem viskózových kordů ve velmi dobré kvalitě. Hlavní pozornost v oblasti výroby vláken byla zaměřena na vývoj původní československé technologie pro výrobu vysoce pevných viskózových kordových vláken pro pneumatikářský průmysl.

Ještě většího rozmachu doznala výroba průmyslových hnojiv. Původní výrobna kyseliny sírové s kapacitou 27 000 tun byla v roce 1958 nahrazena novou jednotkou pracující tzv. věžovým způsobem podle licence firmy Petersen. Její kapacita byla 80 000 tun kyseliny sírové. V roce 1964 se zvýšila výroba kyseliny sírové na 220 000 tun postavením další nové jednotky pracující kontaktním způsobem podle francouzské licence Krebs.  Došlo tak ke značnému rozšíření výroby fosforečných hnojiv, a to práškového superfosfátu na 70 000 tun P2O5, tj. 413 000 tun superfosfátu. Využití podstatné části plynů odpadajících z výroby se v nové výrobně superfosfátu řešilo jejich absorpcí a zpracováním na fluorokřemičitan sodný. V roce 1964 byla zahájena též výroba granulovaného superfosfátu na nové granulovací jednotce.

V oblasti dusíkatých hnojiv byla zahájena v roce 1958 výroba na dvou jednotkách kyseliny dusičné a velké jednotce ledku, čímž na závodě vzrostla kapacita na 100 000 tun dusíku za rok. V dalších letech byla tato výroba ještě rozšířena. Od roku 1967 se započalo s výrobou vícesložkového hnojiva NPK. Tento typ hnojiva byl vyráběn kontinuálním vymrazovacím způsobem. Jedná se o koncentrované hnojivo obsahující všechny tři základní živiny. O tento původní československý způsob kontinuálního vymrazování byl velký zájem v zahraničí, a jeho licence tak byla poskytnuta do několika zemí v Evropě i ve světě.

Současně s rozvojem podniku bylo třeba, z důvodu rostoucího počtu zaměstnanců, řešit i občanskou a bytovou vybavenost v samotných Lovosicích a okolí. Výstavbu bytů započaly již v roce 1956 závody České hedvábí a Továrna na strojená hnojiva. Do roku 1969 bylo postaveno tisíc bytových jednotek a do roku 1975 bylo plánováno postavit dalších osm set až tisíc bytů. Podnik postavil ve městě dvoje jesle, dvě mateřské školy, čtyři ubytovny pro svobodné zaměstnance a velký hotelový dům v Litoměřicích. Zároveň byl vybudován sportovní areál a koupaliště. SCHZ byli i investorem střediska vodních sportů na jezeře ve Velkých Žernosekách. V rámci péče o zaměstnance byla zakoupena a opravena rekreační chata v Jetřichovicích, vystavěna zotavovna ve Špindlerově Mlýně a vybudován dětský „pionýrský“ tábor ve Sloupu v Čechách.

Ředitelé SCHZ do roku 1984:

◾   1958-1961 ing. Václav Krupička 

◾   1961-1970 ing.  Miloslav Kessler 

◾   1970-1975 ing. Mayer 

◾   1975-1984 ing. František Vítek 

◾   1984 ing. Mikula 

V roce 1969 se SCHZ staly součástí Výrobně hospodářské jednotky (VHJ) Chemopetrol, k. p., Praha. V roce 1975 se změnil název podniku na Chemopetrol, koncernový podnik, SCHZ Lovosice.  V roce 1978 byla zahájena výroba kapalného hnojiva DAM 390. O rok později byla zahájena výroba kapalného hnojiva Cansol S a v roce 1981 malotonážní produkce souboru speciálních kapalných hnojiv Enpekasol. V této době měl podnik okolo tří tisíc tří set zaměstnanců s průměrným výdělkem 2 800 Kčs.

V listopadu 1993 byly SCHZ, s. p., Lovosice privatizovány a vznikl podnik Lovochemie, a. s., Lovosice. V roce 1998 zakoupila výrobnu viskózového hedvábí rakouská firma Glanzstoff Austria a vznikla tak sesterská společnost Glanzstoff Bohemia, s. r. o., Lovosice. V roce 1996 se majoritním vlastníkem Lovochemie stává Proferta, s.r.o. O rok později vstupuje do koncernu Agrofert a Unipetrol. V roce 2008 se jediným akcionářem Lovochemie stává společnost Deza, a.s. a o dva roky později se výhradním vlastníkem akcií stal AGROFERT HOLDING, a.s. 

Společnost Glanzstoff Bohemia se v roce 2017 spojila s nadnárodní společností Indorama Ventures Limited se sídlem v Bangkoku. V roce 2020 vznikla skupina Mobility Group. Jedná se o podskupinu Indoramy Ventures Limited, do které jsou zahrnuty všechny společnosti, jejichž výrobky putují do automobilového průmyslu.

IČ

Zdroje: 

SOA Litoměřice – AF NAD 711, Krajský soud Litoměřice, inv. č. 1026, sig. A XXII/143.

SOA Litoměřice – AF NAD 711, KS Litoměřice, inv. č. 972, sig. Jd V/426.

SOA Litoměřice – KS Litoměřice, NAD 711, inv. č. 1026, sig. A XXII/102.

SOA Litoměřice – KS Litoměřice, NAD 711, inv. č. 1026, sig. A XXII/22.

SOkA Most – AF NAD 848 Bohdan Theodor Gröger, továrna na chemické produkty, rafinerie pryskyřice, Lovosice.

SOkA Most – AF NAD 847 Adolf Schram, chemická továrna, Lovosice.

SOkA Most – AF NAD 1702 Továrna na strojená hnojiva, n. p., Lovosice.

SOkA Most – AF NAD 949 Česká továrna na umělé hedvábí, systém Elberfeld, Lovosice.

SOkA Most – AF NAD 1701 České hedvábí, n. p., Lovosice.

SOkA Most – AF NAD 1700 Severočeské chemické závody, k. p., Lovosice.

Miroslav NESVARBA, 100 let chemie v Lovosicích, Lovosický dnešek 6, 2000/11, s. 7.

Petr CINGR, 60 let od vzniku SCHZ, Lovochemik Speciál 60. výročí SCHZ, 2018, s. 1-2.

Chemické závody, 1951- 1958, SOkA Most

Hlavičkový papír Theodor Gröger, 1934, SOkA Most

Plán závodu A. Schram, leden 1926, SOkA Most(1)

Plán závodu A. Schram, leden 1926, SOkA Most

SCHZ, 80. léta 20. století, SOkA Most

Zakládací listina podniku A. Schram, 1903, SOkA Most

Znak ČTUH Lovosice (autor H. G. Wabrick), 1923, SOkA Most