Těžký průmysl

Cementárna v Čížkovicích

Založení cementárny v Čížkovicích souviselo s rozmachem středoevropského cementářského průmyslu v závěru 19. století, který byl charakteristický šířením technologie železobetonu, realizováním velkých infrastrukturních projektů a stoupajícím odbytem cementového zboží. Kapacity odvětví nedokázaly pokrýt poptávku, rentabilita výroby prudce stoupala a na trh vstupovalo mnoho nových subjektů. Dokonce i předlitavský ministr obchodu Josef von Dipauli (1844-1905) vyzval podnikatele k investicím do továren na cement, které začínaly být vnímány jako strategický komponent hospodářství. Nezastupitelnou roli při konstituování cementáren v závěru 19. století sehrála druhá vlna expanze akciového podnikání v Předlitavsku, nepřímo navazující na gründerské období let 1867-1873. Nejenže skrze akciové společnosti investoři prozíravě rozdělovali riziko, usnadňovali si také akumulaci zdrojů pro stavbu velkých průmyslových provozů náročných na fixní kapitál (nemovitosti a ložiska surovin, stroje a tovární vybavení, dopravní infrastruktura), mezi něž se cementárny bezesporu řadily. Za potenciální ztrátu při úpadku firmy ručila přímo akciová společnost, tedy nově vzniklý právní subjekt, a nikoliv zakladatel svým majetkem jako v případě osobních společností (tj. firem jednotlivce, všeobecných obchodních společností a komanditních společností). Bylo naprosto běžné, že se při konstituování akciových společností aktivně angažovaly finanční instituce, které vystupovaly v úloze majoritních či dominantních akcionářů – ať už přímou držbou akcií, anebo jejich promyšleným prodejem důvěryhodným klientům.

Zakladatelský ruch předlitavského cementářského průmyslu z konce 19. století nebyl tažen jen domácím kapitálem, nýbrž také zahraničními investory, což se plně projevilo při konstituování Sasko-české továrny na portlandský cement (Sächsisch-Böhmische Portland-Cementfabrik, Tschischkowitz). Firma vznikla roku 1898 jako akciová společnost sídlící v Drážďanech, budoucí průmyslový provoz se nicméně projektoval pro Čížkovice u Lovosic. Základní akciový kapitál činil 1,75 milionů marek, rozložených do 1 750 akcií po 1 000 markách nominální hodnoty (roku 1900 se kapitál navýšil na 2,625 milionů marek a krátce před první světovou válkou činil 3,5 milionů marek). Specifikum cementárny tvořil její exportní charakter, což představovalo u vnitrozemských továren tohoto typu spíše unikát. Důvodů, proč se říšskoněmecký kapitál odhodlal k tomuto kroku, bylo hned několik. Podobně jako předlitavský cementářský průmysl nedokázal ani ten saský koncem 19. století saturovat poptávku po cementu, stavba nového podniku v blízkém pohraničí se tudíž jevila vysoce lukrativní. Potenciální „export“ ze severních Čech do Saska nebyl administrativně limitován, jelikož Německo nezatěžovalo cement z habsburské monarchie celními sazbami. Nedaleký lovosický překládací přístav sliboval levnou říční dopravu po Labi do Drážďan a dále do středního a severního Německa až k Hamburku, odkud mohl být produkt expedován na zámořské trhy. Lovosicemi procházela od poloviny 19. století Severní státní dráha, která zajišťovala spojení Prahy se severočeskými oblastmi a přeshraničně pak se Saskem (železniční úsek Lovosice – Drážďany svou délkou mírně přesahoval sto kilometrů, což byla z hlediska rentabilní přepravy cementu přijatelná vzdálenost). Čížkovice disponovaly dostatkem pracovní síly a nacházela se zde bohatá ložiska chemicky vhodného vápence, základní suroviny pro výrobu cementu. Mostecká pánev pak poskytovala zásoby kvalitního a levného hnědouhelného topiva pro velký průmyslový podnik.

Zakladatelská iniciativa cementárny v Čížkovicích vycházela z podnikatelských kruhů kolem Drážďanské banky (Dresdner Bank). Ta se v nově konstituované akciové společnosti stala dominantním, nikoli ovšem majoritním akcionářem (roku 1900 držela téměř 37 % všech akcií, přičemž pozdější kapitálové posuny nelze snadno postihnout). Majetkové rozložení se logicky odrazilo i v manažerském obsazení firmy. Nejvyšším exekutivním orgánem byla dozorčí rada, kterou volilo valné shromáždění akcionářů. Pravidelně se scházela v Drážďanech a do postu jejího předsedy – de facto „generálního ředitele“ – byl zvolen Georg Arnstädt (1844-1911) z Drážďanské banky. Zájmy finančního ústavu v dozorčí radě zastupoval ještě bankéř Gustav von Klemperer (1852-1926), jenž pak roku 1911 kontinuálně navázal na Arnstädtovo vedení (nová změna v předsednictví dozorčí rady nastala až roku 1918, kdy se pozice ujal Max Reimer, rovněž spojený s činností Drážďanské banky). Zástupcem předsedy dozorčí rady byl až do dvacátých let 20. století významný drážďanský právník a mecenáš tamního kulturního života Felix Bondi (1860-1934). Vrcholný management formuloval střednědobé – a se souhlasem akcionářů i dlouhodobé – podnikatelské záměry. Avšak každodenní správa cementárny po technické, provozní a obchodní stránce byla dílem nižšího managementu najímaného smluvně, nikoliv volbou do exekutivních orgánů. Tyto úředníky reprezentoval post ředitele, který zprvu zastával August Schöfer, disponující zkušenostmi z továrny na portlandský cement v rumunském městě Brăila. Ten však již roku 1900 společnost opustil, a tak jej coby kompetentní cementářský odborník nahradil Julius Georg Hänsel (zemřel 1923).

Čížkovická cementárna byla uvedena do provozu v létě 1899. Výrobní sortiment nezahrnoval pouze cement, ale také vápno a cihly pálené v kruhových pecích (zpočátku mohlo být ročně umístěno na trhu kolem 65 000 tun portlandského cementu a 20 000 tun páleného vápna). Dle fakturování je patrné, že lukrativní cementářské podnikání se od počátku podílelo až 90 % na finančním obratu firmy. Navzdory původním očekáváním zakladatelů se jako hlavní odbytiště nakonec vyprofilovalo Předlitavsko a nikoliv Sasko (již roku 1904 směřovaly tři čtvrtiny čížkovické produkce hlavně na trhy v českých zemí). Díky snadnému přístupu k říšskoněmeckým trhům si přesto cementárna udržela postavení exportního podniku. Výroba portlandského cementu nejprve probíhala v kontinuálních šachtových pecích soustavy Dietzsch. Mezi lety 1908-1910 se uskutečnila rozsáhlá modernizace závodu, jejíž součástí bylo zprovoznění dvou rotačních pecí na suchý způsob, prvního zařízení tohoto druhu v českých zemích. Cementárna se tím zařadila mezi nejlépe vybavené továrny na cement v Předlitavsku (produkční kapacity se tehdy rozšířily na 110 tisíc tun portlandského cementu ročně). Paralelně s tím, jak se Čížkovice proměňovaly z malého tržního subjektu ve vlivného hráče, transformovala se také jejich role v říšskoněmeckých a předlitavských podnikatelských organizacích cílících na monopolizaci trhu (tj. v kartelech a syndikátech). Management firmy zpočátku preferoval roli „outsidera“, tedy tržního subjektu profitujícího z odmítnutí cenových dohod producentů. Takovýmto outsiderům hrozilo zvýšené riziko nekalé konkurence a potenciálně i nucené likvidace, odměnou však byla nadprůměrná rentabilita podnikání. Ruku v ruce s modernizací provozu se tato strategie pozvolna vyčerpávala, až se z Čížkovic stal liknavý participant na předlitavských a německých kartelech a syndikátech.

Dle údajů k roku 1912 zaměstnávala Sasko-česká továrna na portlandský cement šest set čtyřicet tři lidí. Bezprostředně před první světovou válkou se podílela 6,7 % na předlitavském trhu s cementem, čímž obsadila pozici třetího největšího producenta hned za koncernem Perlmoos v alpských zemích a Králodvorskou cementárnou v českých zemích (na Čížkovice tehdy spadala až jedna čtvrtina cementu prodaného na území budoucího Československa, bez započítání vývozu do Saska). Coby důkaz o kvalitě a prestiži čížkovického produktu je často zdůrazňováno jeho použití na stavbu monumentálního secesního Památníku Bitvy národů v Lipsku z let 1898-1913. Exportní umístění provozu, promyšlená modernizace závodu i prozíravé balancování mezi kartelovými a syndikátními dohodami, to vše pozitivně stimulovalo rentabilitu čížkovického podnikání, která byla ve srovnání s dalšími předlitavskými i říšskoněmeckými cementárnami vysoce nadprůměrná (procentuální podíl čistého zisku k nominálnímu akciovému kapitálu firem působících na trhu s cementem činil mezi lety 1902-1913 v Německu 7 %, Předlitavsku 12,4 % a v Čížkovicích dokonce 14,8 %).

Rozklad středoevropského hospodářského uspořádání po roce 1918 dopadl na Čížkovice nesmírně silně. Krátce po začátku první světové války klesala poptávka po cementu, chybělo uhlí na výrobu a nedostávalo se ani železničních vagonů k dopravě zboží. Počínaje rokem 1916 trh paralyzovala hyperinflace, na což zareagovaly německé i předlitavské úřady reglementací cen cementu. Po skončení konfliktu se zase plně projevila vyhrocená sociální situace doprovázená dělnickými stávkami. Zvyšování celních bariér znemožnilo přístup k saskému trhu (Čížkovice přestaly být exportním podnikem). Nostrifikace obchodních společností hrozila nutností přenést sídlo firmy z Drážďan do Československa (ministerstvo vnitra nakonec v říjnu 1922 povolilo společnosti nadále sídlit v Drážďanech při zřízení československé reprezentace v Čížkovicích). Nastalé situace využila Králodvorská cementárna, největší továrna na cement v novém státě. Jejím záměrem bylo odstranit nepohodlnou konkurenci na trhu, mezi níž se Čížkovice řadily. Velkolepé podnikatelské ambice Králodvorské cementárny podepřelo silné finanční a politické zázemí, zajištěné kapitálovým napojením na Českou eskomptní banku a „žraloka od Prašné brány“, Živnostenskou banku. Management Králodvorské cementárny usoudil, že bude výhodné sjednat se Sasko-českou továrnou na portlandský cement fúzi, což umožní průnik na severočeské (a potenciální i saské) trhy.

Obchodní jednání mezi oběma firmami se ukázala nesmírně složitá. Poválečné kapitálové přeskupení Sasko-české továrny na portlandský cement vyzdvihlo litoměřickou firmu Neuburg, ústeckou společnost Schicht a rodinu Hänsel jako majoritní akcionářskou skupinu zastoupenou Friedrichem Neuburgem a dřívějšími řediteli Čížkovic Juliem Georgem Hänselem a jeho synem Juliem Paulem Hänselem (1884-1937). Ti si od fúze představovali majoritní akciový podíl na nově vzniklé společnosti, což management Králodvorské cementárny razantně odmítl. Nesouhlasil ani se závazkem převzít vedoucí personál Čížkovic, jelikož racionalizace továrny žádala administrativní a personální změny (výrobní náklady byly v Čížkovicích podstatně vyšší než v Králově Dvoře). Komplikovaná jednání vrcholila na podzim 1922, kdy největší akcionáři Sasko-české továrny na portlandský cement souhlasili předat Králodvorské cementárně svůj akciový podíl při kupní ceně 5 200 korun za jednu akcii v hodnotě 1 000 marek. Králodvorská cementárna takto do prosince 1922 získala 2 770 ze 3 500 veškerých akcií a následně poptávala v německém i československém tisku skrze Českou eskomptní banku zbývající podíl. Ačkoliv se tímto způsobem podařilo skoupit valnou většinu kapitálu Čížkovic, několik akcií přeci jen zůstalo v rukou malých držitelů. A jelikož říšskoněmecké obchodní právo chránilo zájmy drobných akcionářů, valná hromada Sasko-české továrny na portlandský cement nemohla bez souhlasu 100 % akciového kapitálu zahájit likvidaci firmy a její včlenění do Králodvorské cementárny. Při formálním zachování akciové společnosti se tudíž nabízelo dvojí řešení – Králodvorská cementárna buď Čížkovice s veškerými lomy a pozemky odkoupí, anebo si je propachtuje. Prodej s sebou nesl obrovské daňové náklady (poplatek za převod činil v Československu 7 % z ceny nemovitosti a německé podnikové daně slibovaly ještě větší zatížení), a tak byly Čížkovice propachtovány. Paralelně s tím byla v lednu 1923 rekonstruována dozorčí rada Sasko-české továrny na portlandský cement, která nadále sídlila v Drážďanech, až do roku 1938 však existovala pouze na papíře, bez konkrétního průmyslového provozu. Vedoucí funkce obsadili vrchní ředitel Živnostenské banky a pozdější předseda správní rady Králodvorské cementárny Jindřich Bělohříbek (1878-1942) a vrchní ředitel České eskomptní banky Otto Feilchenfeld (1879-1944). Do správní rady Králodvorské cementárny byli naopak kooptováni Julius Georg Hänsel (zemřel již 1923), jeho syn Julius Paul Hänsel a Friedrich Neuburg.

Management Králodvorské cementárny modernizoval a přestavěl čížkovický provoz. Mezi lety 1925-1927 došlo ke zřízení třetí a čtvrté rotační pece na suchý způsob (výrobní kapacity dosáhly 150 tisíc tun cementu ročně). Již roku 1914 – jako první ve střední Evropě – dodávaly Čížkovice na trh speciální cement o vysoké počáteční pevnosti (doba tuhnutí činila jen 2-3 dny namísto tehdy běžných 28 dnů), a na tuto inovátorskou tradici Králodvorská cementárna navázala. Roku 1926 byla v Čížkovicích zřízena turbína na využití odpadního tepla z rotačních pecí k výrobě elektrické energie, načež se začalo uvažovat, jak přebytečnou energii efektivně zužitkovat (kromě zásobování obce Čížkovice). Východisko představovala produkce elektrotaveného hlinitanového (bauxitového) cementu, který se vyznačoval velkou pevností v počátečních fázích tuhnutí, vysokou odolností proti působení chemických látek a uvolňoval značné množství tepla (zimní betonování). Roku 1929 byla proto zřízena elektrická pec s roční kapacitou přes 10 000 tun elektrotaveného cementu. Počátkem třicátých let se pak podařilo na trh experimentálně uvést bílý cement značky „Albesco“ s cílem zatraktivnit produkt výrobcům cementového zboží, tento počin se však nesetkal s úspěchem.

Čížkovice zaměstnávaly koncem dvacátých let přes šest set lidí a z hlediska tržního postavení se jednalo o třetí největší československou cementárnu (hned po Králově Dvoře a Maloměřicích u Brna). Ačkoliv ve svém prvním roce pod Králodvorským koncernem vyprodukovala jen 60 000 tun cementu, na vrcholu meziválečné konjunktury v roce 1928 expedovalo 158-166 000 tun (necelých 30 % produkce koncernu). Jestliže Králodvorská cementárna dominovala roku 1928 československému trhu (expedovala více než 40 % veškerého zboží), na Čížkovice připadlo úctyhodných 13 % celostátní výroby.

Velká hospodářská krize přinesla prudké stlačení odbytu i pokles cen. Mezi lety 1932-1933 se dokonce příležitostně přerušoval provoz pro nízkou rentabilitu podnikání. Úplně nejhůře se Čížkovicím vedlo v roce 1935, kdy expedovaly pouhých 53 000 tun cementu. Tehdy také došlo pro nízkou kvalitu suroviny v hliništi k uzavření kruhové cihelny, vyrábějící od přelomu 19. a 20. století. Teprve zotavování ekonomiky druhé poloviny třicátých let a výstavba pohraničního opevnění značily pro Čížkovice návrat slibných časů. Záhy ovšem došlo k odstoupení československého pohraniční Německu, včetně továren na cement v Čížkovicích, Řetenicích a Štramberku. Králodvorská cementárna, ve snaze vyhnout se nucenému odprodeji Čížkovic, využila formální existence akciové společnosti Sasko-česká továrna na portlandský cement. Dohodou s říšskoněmeckým kapitálem zrušila pachtovní smlouvu Čížkovic a na „oživenou“ akciovou společnost převedla také své kapitálové účasti na Řetenické cementárně. Těžiště aktivit se přesunulo do Drážďan, kde na čížkovickém podnikání opět participovala Dresdner Bank. Firma se stala bezesporu největším producentem cementu v Říšské župě Sudety. Čížkovice však musely po roce 1938 přebudovat obchodní vazby a hledat nové zdroje kvalitního vápence, přičemž po vystěhování Čechů do vnitrozemí chyběla pracovní síla (dle sčítání lidu z roku 1930 byl poměr českého a německého obyvatelstva čížkovické obce vyrovnaný). Navzdory tomu management vystupoval velmi expanzivně, což vrcholilo roku 1942, kdy Čížkovice usilovaly o stavbu cementárny ve Vrchlabí. Tento ambiciózní projekt se ale v důsledku válečných událostí nakonec nerealizoval.

Obnova Československa v roce 1945 neposkytovala Čížkovicím příliš dobré vyhlídky. Na vině byl nedostatek pracovních sil po odsunu německého obyvatelstva, což úřady v následujících letech kompenzovaly zaměstnáváním trestanců (tento trend započal již během druhé světové války, kdy odchozí české pracovníky nahrazovali váleční zajatci a terezínští vězni). Výrobu se podařilo obnovit v létě 1945, avšak hladký provoz přerušovala vysoká poruchovost strojového zařízení. Destabilizačně působily i opakované majetkoprávní změny cementárny. Roku 1945 se Čížkovice opětovně zařadily do koncernu Králodvorské cementárny, na základě Benešových dekretů ale záhy došlo k jejich znárodnění a následnému začlenění do Českých cementáren a vápenic, a. s. Po komunistickém převratu vznikl roku 1950 národní podnik Čížkovické cementárny a vápenice, jehož součástí byly kromě cementárny i menší vápenky v Lovosicích, Litoměřicích, Raspenavě a Řetenicích. Ty byly od šedesátých let postupně odstavovány, až zbyl jen čížkovický provoz, doplněný mezi lety 1969-1970 továrnou na hydraulické vápno provozovanou až do roku 1983.

Hlavní problém Čížkovic představovalo zastarávající vybavení v kombinaci s absencí promyšleného výrobního záměru, zejména ve vztahu ke specializovanému zboží. Produkce elektrotaveného cementu byla zastavena v roce 1940, načež se krátce expedoval korund používaný pro brusné kotouče. Roku 1955 došlo k nahrazení jeho výroby elektrotaveným cementem, avšak ten zmizel ze sortimentu koncem dekády pro vysokou poruchovost produkce a její nízkou rentabilitu. Následovaly experimenty s hlinitanovým cementem, andesitem, bentonitem a mletým vápence pro zemědělství. Roku 1958 se Čížkovice dočkaly částečné modernizace, jejíž součást tvořilo nahrazení hnědouhelného topiva tmavým ropným olejem. Již tehdy bylo patrné, že továrna vyžaduje kompletní přestavbu, jelikož nedokáže pokrýt severočeskou poptávku a výrobní jádro představuje provoz ze začátku 20. století (sic!), podstatně rozšířený v meziválečném období. Ačkoliv se nová továrna projektovala již začátkem šedesátých let, výstavbu se podařilo realizovat až v letech 1971-1975. Roční produkce činila až 586 000 tun cementu z rotační pece s disperzním šachtovým výměníkem a dalších 102 000 tun hydraulického vápna z vápenické rotační pece (hydraulické vápno bylo ze sortimentu vyřazeno koncem druhého tisíciletí pro absentující poptávku). Továrna se dočkala menších modernizací ještě v osmdesátých letech, kdy se podařilo zvýšit výrobní kapacity a zavést systém na recyklační zužitkování pneumatik jako paliva.

Politické, ekonomické a sociální změny v Československu po roce 1989 otevřely cestu k privatizaci podniku. Nejprve byla utvořena akciová společnost Čížkovická cementárna a vápenice (1991), ve které získal roku 1992 minoritní akciový podíl mezinárodní koncern Lafarge Coppee (od 1995 Lafarge, dnes Holcim), jenž se pozvolna stal majoritním vlastníkem. Následovaly investice do racionalizace výroby a dlouhodobé ekologické udržitelnosti provozu. Dnes se Čížkovice řadí vedle Radotína, Mokré, Prachovic a Hranic mezi pět aktivních cementáren v České republice. Disponují druhou nejstarší podnikatelskou tradicí v oboru, a to hned po Radotínu, jehož starý provoz byl založen roku 1871 (stávající radotínský závod v Lochkově pracuje od roku 1961).

TG

Zdroje:

Archiv České národní banky – fond Živnostenská banka.

Auswärtiges Amt Berlin – Bestand Politisches Archiv Tschechoslowakei – Akten der Länderabteilung II.

Bundesarchiv Berlin – Bestand Berliner Handelsgesellschaft.

SOkA Beroun – fond České cementárny a vápenice – začleněné firmy 1898–1949.

SOkA Beroun – fond Králodvorská cementárna, podnikové ředitelství 1889–1950.

SOkA Most – fond Sasko-česká továrna na portlandský cement Čížkovice – dodatky 1895–1949.

SOkA Most – fond Sasko-česká továrna na portlandský cement Čížkovice 1895–1949.

Rudolf BÁRTA ml., Chemie a technologie cementu, Praha 1961.

Oldřich DOSKOČIL a kol., Historie a současnost podnikání na Litoměřicku, Roudnicku a Lovosicku, Žehušice 2009.

Jiří LAHOVSKÝ, Co zbylo ze vzpomínek na dr. Fabesche, in: Jaroslav Láník, Velký příběh: 120 let Králodvorské cementárny 1889–2009, Králův Dvůr – Radotín 2009, s. 206–208.

Jaroslav LÁNÍK, Velký příběh: 120 let Králodvorské cementárny 1889–2009, Králův Dvůr – Radotín 2009.

Jaroslav LÁNÍK – Miloš CIKRT, Dvě tisíciletí vápenictví a cementárenství v českých zemích, Praha 2001.

Anna MATOUŠKOVÁ, Od tradičního vápenictví na území Českého krasu ke vzniku moderní továrny na výrobu portlandského cementu v Králově Dvoře v roce 1911, Beroun 1995.

Bílý portlandský cement "Albesco" z čížkovického závodu Králodvorské cementárny, akciové společnosti, Praha 1931.

Co jest elektrotavený cement čížkovické továrny Králodvorské cementárny, akciové společnosti, Praha 1930.

Elektrotavený cement známka Čížkovice. Postup výroby, vysvědčení o zkouškách, Praha 1930.

Compass, Wien 1868–2003.

Stavivo, Praha 1920–1990.

Historie, dostupné z: https://www.holcim.cz/sites/czech/files/2022-05/lafarge_cementarna_historie.pdf, [citováno 2025-24-01]. 

Novinový inzerát České eskomptní banky poptávající akcie Sasko-české továrny na portlandský cement, prosinec 1922, (Národní listy 62, č. 334, 5. 12. 1922, s. 7.)

Pohled na cementárnu v Čížkovicích, 20. léta 20. století, (Ohlas soudobé inženýrské práce, Sjezd SIA 1930, Praha 1930, s. 259.)

Reklama na elektrotavený cement Králodvorské cementárny z Čížkovic, 1930, (Elektrotavený cement známka Čížkovice. Postup výroby, vysvědčení o zkouškách, Praha 1930.)

Reklamní nákres cementárny v Čížkovicích na hlavičce korespondenčního papíru, 1899, (SOkA Most – fond Sasko-česká továrna na portlandský cement Čížkovice 1895-1949, k. 1, i. č. 35, Dopis 8. 9. 1899.)