Specializované strojírny na transportní zařízení bratří Commichau
Historie specializované strojírny na transportní zařízení Bří. Commichauové (Gebr. Commichau) v Neštěmicích u Ústí nad Labem položili Rudolf a Gotthard Commichauové v roce 1890 v magdeburské čtvrti Sudburgu. Jejich podnikání stálo na řadě vlastních patentů z oblasti mazání a dopravníků, právní ochranu uplatňovali nejen na území Německa, ale také v Anglii a USA. Roku 1903 si zřídili obchodní zastoupení v Ústí nad Labem a dosadili jako svého zástupce strojního inženýra Adolfa Spahna, dosavadního ředitele magdeburského závodu.
V průmyslovém a přístavním městě byl odbyt výrobků tak významný, že se tu majitelé rozhodli založit filiální továrnu pro střední a východní Evropu. Zvolili parcelu bývalého Jenatschkeho mlýna v Neštěmicích, kde roku 1905 začali se čtyřiceti dělníky s výrobou pásových a šnekových dopravníků, sil, vzduchových dopravníků, zařízení pro zauhlování kotlů parních strojů, speciálních vozíků značky Herkules a řadu jiných produktů. Když v roce 1910 zemřel Rudolf Commichau, neměli jeho dědicové zájem dál v oboru podnikat a neštěmické strojírny od nich roku 1911 koupil Alfred Spahn. Mateřská firma v Magdeburgu tímto datem přestala vyrábět transportní zařízení. Česká filiálka si k původnímu názvu připojila dovětek Inhaber Alfred Spahn.
První světová válka zastavila rozvoj strojírny, která byla nucena k produkci šrapnelových a granátových pouzder a zapalovačů. Poválečnou éru zase poznamenala ztráta volného trhu bývalé Rakousko-uherské monarchie a také opakované sociální konflikty se zaměstnanci, které se několikrát vyhrotily ve stávku. Přesto firma rostla a na konci 20. let zaměstnával už dvě stě padesát dělníků a pětačtyřicet úředníků a patřila k předním československým exportérům transportních zařízení. Mezi zákazníky figurovaly takoví giganti jako Spolek pro chemickou a hutní výrobu nebo Schichtovy závody. Výrobce byl schopný vedle strojů realizovat i větší dopravní stavby jako několik set metrů dlouhý železobetonový dopravník v kamenolomu ve Velkém Březně. Nastalá hospodářská krize a s ní omezení exportu na firmu tvrdě dopadly. Majitel přistoupil k postupnému propouštění zaměstnanců, na přelomu let 1931-1932 klesl jejich počet na osmdesát dělníků a dvacet úředníků a v roce 1933 byl provoz zastaven zcela. Levicově smýšlející neštěmický kronikář neviděl za krachem jen hospodářskou krizi, ale také „nezřízený přepych a náročnou domácnost rodiny majitele.“
Řízení firmy v kritickém období převzal syn Bruno, Alfréda Spahna krach zdrtil, onemocněl a spáchal sebevraždu. Rodina se vrátila do Magdeburgu. Továrnu i s továrníkovou vilou včetně ložního prádla převzal největší věřitel, a to ústeckých bankovní dům Ludwig Wolfrum. Nemovitosti zůstaly prázdné až do roku 1943, kdy je koupila firma Josef Grimm a spol. výrobce zrcadel a brusírna skla. Po válce propadly jako německý konfiskát státu a výrobní prostory převzal národní podnik Potraviny a jeho Technicko-opravárenských závod (TOZ), který svým zaměřením na paletové vozíky částečně navazoval na průvodní výrobní program. I po privatizaci pod jménem TOZ Hope areál po určitou dobu sloužil k opravám transportních zařízení, ale také k pronájmům drobnějším firmám a z části chátral.
MK
Zdroje:
Archiv města Ústí nad Labem – Kronika Neštěmic.
Franz Josef WÜNSCH, Heimatkunde des Bezirkes Aussig, 3. Teil: Geschichte des Bezirkes. 3. Von 1850 bis 1918, Ústí nad Labem 1932. s. 313.
Sudenburg Chronik, Gebrüder Commichau, Maschinenfabrik "Spezialfabrik für Transportanlagen", dostupné z: <http://www.sudenburg-chronik.de/Industrie/Commichau.htm>, [citováno 2024-12-05].
Celkový pohled na firmu, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Pohled na firmu, po roce 1911, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Pohled na tovární halu, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Vyobrazení továrny, kolem roku 1910, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
