Bergmannovy závody
V roce 1891 zahájila firma Sigmund Bergmann & Co. v Berlíně výrobu elektromateriálu. Již od počátku 20. století však hledaly Bergmannovy závody možnosti k rozšíření své působnosti mimo Německo, a společnost tak zaměřila svou pozornost především na sever Čech, kde byla jak levná německy mluvící pracovní síla, tak i velké bezcelní odbytiště a dobré spojení s mateřským závodem. K takovýmto oblastem bezesporu patřilo i Děčínsko s rozvíjejícím se podmokelským průmyslovým centrem. Majitel většiny zdejších pozemků, hrabě Franz Anthon Thun-Hohenstein, byl nakloněn rozvoji průmyslu a byl ochoten za výhodnou cenu odprodat rozsáhlé plochy ze zrušeného panského dvora, jež byly vhodné pro založení průmyslového podniku. Za této situace došlo k jednáním mezi majitelem pozemku, zástupci Bergmannových závodů a podmokelskou městskou radou o zřízení velkého průmyslového podniku. Vyjednávání trvala celé první pololetí roku 1909 a strany se dohodly 28. července téhož roku.
Jak již bylo zmíněno, parcely poskytl hrabě Thun a právě na těchto pozemcích byly postaveny objekty firmy, která byla do živnostenského rejstříku zapsána jako Oestereichische Bergmann Elektritätzwerke, Geselschaft mit beschränkter Haftung, Bodenbach. Firma byla tedy založena jako společnost s ručením omezeným se sídlem a hlavním závodem v Podmoklech a s vedlejším závodem ve Vídni. Po vyřešení základních majetko-právních otázek následovala druhá etapa, a sice výstavba objektů nové továrny. Tu architekt koncipoval jako moderní elektrotechnický závod, jehož provoz měl zahrnovat řadu výrobních procesů ve třech na sebe navazujících objektech. V prvním z nich, v objektu kovohutí a válcovny, mělo docházet k zpracování výchozích surovin, tzn. tavení a následné zpracování mědi, mosazi a výrobků z nich, jako byly dráty, či trubky. V objektu kabelovny pak mělo docházet k výrobě různých typů kabelů a vodičů. A konečně objekt strojírenské haly měl sloužit k výrobě rozvodových součástek, transformátorů nebo elektrických strojů.
Po kolaudaci, která proběhla 27. června 1911, se Bergmannovy závody staly největším průmyslovým podnikem děčínského okresu. S výrobou se započalo ihned po kolaudaci a Zpráva pro okresní úřad z 23. října 1911 uvádí, že se zde již v této době vyráběl bohatý sortiment elektrotechnického materiálu, kabely, plechy atd. Krátce po zahájení provozu však nastaly problémy, jelikož vstup na rakouský trh s mědí se zdál nemožný. Měďárenský kartel, který přiděloval jednotlivým podnikům roční kvóty výroby mědi totiž odmítl Bergmannovy závody přijmout mezi členy a neudělil jim žádnou kvótu, což bylo způsobeno především důsledkem tvrdé konkurence. Berlínské Bergmannovy závody se nepříznivou situaci rozhodly vyřešit po svém, a sice tak, že ve Vídni byla založena nová společnost Metallwerke AG, Wien, jejímiž jedinými podílníky se staly Bergmannovy závody Berlín a vídeňská měďárenská firma Chaudoir & Co., AG, Wien. Nově založená společnost odkoupila od firmy Chaudoir její vídeňský závod a naopak jí prodala část Bergmannových závodů v Podmoklech, jednalo se o slévárnu a válcovnu. Došlo tedy k prvnímu dělení komplexu Bergmannových závodů. Firma Chaudoir si však zajistila i předkupní právo na odkoupení dalších částí podmokelských závodů, což posléze učinila a Bergmannovy závody kvůli tomu musely vystavět nové budovy.
Po skončení první světové války se obě již zmíněné formy ocitly v tíživé situaci, přišly totiž o výhodné armádní zakázky a po rozpadu Habsburské monarchie se také výrazně snížilo jejich odbytiště. Rozhodujícím mezníkem ve vývoji se stal rok 1927, jenž se odrazil především v majetko-právní oblasti. Formálně se podnik začal štěpit na samostatné části, které však ve skutečnosti zůstaly pod jedinou firmou – Českomoravské elektrotechnické závody Fr. Křižík, Akc. Spol., Praha. O půl roku dříve pak oznámila firma AEG Praha, že převezme část Bergmannových závodů v Podmoklech a bude pokračovat v jejich výrobě. Po těchto majetkových přesunech tak v roce 1927 na místě původních Bergmannových závodů vedle sebe existovaly 3 firmy – Chaudoir & Co. (kovohutě), AEG (strojírna) a Křižík (kabelovna). Toto rozdělení fungovalo pouze formálně, ve skutečnosti došlo k volnému spojení všech závodů pod Křižíkovou firmou, jejíž správní rada byla téměř totožná se správními radami ostatních firem. Úzká spolupráce všech uvedených podniků fungovala i ve výrobní a obchodní sféře, jednalo se tedy o jakýsi návrat k prvotnímu stavu. Uvedené majetkoprávní změny měly pro celý komplex obrovský význam, neboť se stal součástí jednoho z největších československých elektrotechnických podniků a tato skutečnost se odrazila i v dobrých hospodářských výsledcích a růstu počtu zaměstnanců.
Příznivý hospodářský trend přetrvával u podniků určitou dobu i po vypuknutí hospodářské krize v roce 1929, avšak byl narušen tragickou událostí, která se bezprostředně dotkla sice pouze kabelovny, ale odrazila se i v osudech obou vedlejších podniků. V noci 18. března 1930 totiž v kabelovně vypukl požár, který celou kabelovnu zničil, a to včetně moderního strojového vybavení. Již krátce po požáru začaly být podnikány kroky k odstranění jeho následků, neboť zastavení výroby by se negativně odrazilo i na produkci obou sousedních závodů. I přes panující hospodářskou krizi se podařilo závod ve velice krátké době znovu vystavět a v listopadu 1931 mohly být prostory znovu používány. Díky různým úsporným opatřením se závodu hospodářská krize vyhnula a oproti ostatním podmokelským podnikům zde nemuseli být propouštěni zaměstnanci.
Politický vývoj konce 30. let a zejména hrozba odtržení pohraničí donutily vedení Křižíkových závodů k odprodeji provozů v pohraničí, což se týkalo především podmokelských závodů. Těm totiž, jako majetku české firmy, hrozila v případě obsazení pohraničních oblastí německou armádou konfiskace, a vedení proto urychleně hledalo kupce. Při jednáních byla upřednostňována rychlost prodeje i za cenu finančních správ a postupem času padla i snaha prodat podmokelské podniky dohromady, každý závod se tedy nakonec dostal do jiných rukou.
Jako první byla odprodána kabelovna, stalo se tak v roce 1938 a jejím novým majitelem se stal Dr. Karl Heumann-Stabenow. V průběhu let 1939-1940 přešly od německých rukou i zbývající dva podniky. Kovohutě byly odprodány říšskému podniku F. A. Lange, Metallwerke AG, který podmokelský podnik vedl jako svou pobočku. A konečně v roce 1940 došlo i k převodu strojírny AEG Praha na její berlínskou jmenovkyni AEG Berlín. Tato poslední transakce zahájila novou etapu dotváření podmokelského průmyslového centra do podoby, jakou má dnes.
Paradoxně se pro celý průmyslový komplex stala obdobím velkého výrobního rozmachu doba válečná. Zvýšený počet pracovníků byl pokryt převážně z řad totálně nasazených civilních pracovníků a také z válečných zajatců. Současně bylo ale důležité to, že po dobu trvání války nebyl celý komplex bombardován, až na poškození jedné haly u AEG, které však bylo vysloveně náhodné.
Po porážce nacismu nastaly velké změny a druhá polovina roku 1945 znamenala v dosavadním vývoji komplexu úplný zlom. Bylo to především z toho důvodu, že všechny podniky, jakožto německý majetek, podlehly konfiskaci, tudíž do nich byla v průběhu května a června dosazena národní správa. Kvůli konci války a ukončení vojenských dodávek byla jejich produkce značně omezena a většina podniků se jen těžko přeorientovávala na novou výrobu. A byl zde ještě jeden důvod, po konci války došlo k odsunu německého obyvatelstva, čímž podnik přišel o většinu zkušených dělníků. Byl zde ale ještě závažnější problém, a sice organizace a vlastnické vztahy uvnitř komplexu. Zpočátku převládala snaha spojit všechny velké podniky v jeden celek, avšak tato koncepce neuspěla a se znárodněním všech zdejších podniků započalo jejich začleňování pod různá ministerstva a do různých národních podniků, čímž byla zrušena jejich původní integrita.
Po válce byla v podniku F. A. Lange, kovodělné závody akc. spol. Podmokly výroba opět obnovena, národním správcem se stal Josef Mazač, který v závodě působil před rokem 1938. Nebylo zde sice žádné přímé poškození válečnými akcemi, zařízení se však nacházelo ve velmi zuboženém stavu – nedostatečná údržba a do krajnosti vystupňovaná válečná výroba se podepsaly na strojovém parku podniku. Nové vedení se tedy nejprve muselo postarat o opravu většiny strojů. Výroba se však rozbíhala velmi pomalu.
V rámci prováděné reorganizace přešel závod 1. ledna 1949 do národního podniku Kovohutě se sídlem v Praze, nicméně významným mezníkem se stal 1. leden 1951, kdy byl dosavadní děčínský závod Kovohutě Praha přeměněn na samostatný národní podnik Kovohutě Děčín. Jeho vedení mělo závod v krátké době připravit na novou výrobní specializaci, kterou bylo zpracovávání hliníku a jeho slitin z polotovarů dovážených ze Slovenska a Sovětského svazu. V polovině 50. let však Kovohutě řešily velké problémy s nedostatkem zakázek pro splnění celoročního plánu. Situaci podniku navíc zhoršovaly časté výpadky dodávek elektrického proudu, uhlí i surovin, nárůst zmetkovosti výroby a absence zaměstnanců. Po překonání této krize plnil podnik své závazky celkem dobře až do roku 1957, kdy se opakovaly stejné problémy jako v roce 1954. Ty byly vyřešeny kádrovými změnami ve vedení podniku.
Od roku 1963 začalo docházet k velké modernizaci, neboť v této době bylo jednoznačně konstatováno, že požadavky československého národního hospodářství nelze zajistit bez výstavby dalších výrobních objektů. Vznikla tedy nová slévárna a kalírna s vertikální věžovou kalicí pecí. Výstavba dále pokračovala i v roce 1968, kdy bylo konečně přikročeno k realizaci lisovny, drátovny, tavírny a provozu olejového hospodářství. Kvůli nedostatku finančních zdrojů však byla výstavba skoro zastavena a dokončena byla až v roce 1973.
Celkem úspěšná byla pro podnik normalizační léta, kromě toho, že rostly zisky, byla postavena i administrativní budova, v níž bylo umístěno výpočetní středisko, kde od počátku 80. let zpracovávaly tři československé počítače úlohy automatizovaného systému řízení podniku. Ten dále rozšiřoval svůj záběr – nově se začaly vyrábět například chladničkové trubky či válcované profily.
V roce 1989 stanulo vedení firmy před dilematem. Buď dál vyrábět za stávajících podmínek, nebo hledat zahraničního partnera a vytvořit s ním společný podnik. Vedení se nakonec rozhodlo jednat s představiteli zahraničních firem o podmínkách případného spojení. Jako nejvýhodnější se ukázalo spojení se švýcarským hliníkářsko-chemickým koncernem Alusuisse Lonza Holding AG, se kterým došlo v březnu roku 1991 k podepsání společenské smlouvy a na jejím základě vzniklo ALUMINIUM Děčín spol. s.r.o. Vytvoření společného podniku přineslo jak nutné zdroje pro modernizaci, tak i nové trhy prostřednictvím obchodní sítě zahraničního partnera.
Od roku 1996 byla započata velká rekonstrukce a modernizace, jež byla korunována certifikátem dokládajícím úspěšnou implementaci norem pro řízení jakosti ISO 9002. V roce 1999 se pak podnik znovu připravoval na změnu názvu – společnosti Alusuisse a Alcan Aluminium Limited podepsaly smlouvu o spojení svého podnikání a v roce 2002 byl děčínský podnik přejmenován na současný název Alcan Děčín Extrusions s.r.o. V současné době firma stále funguje a zabývá se výrobou profilů, trubek a tyčí z hliníku a slitin hliníku.
AČ
Zdroje:
100 let průmyslu v Podmoklech, Česká Lípa 1993.
Petr JOZA – Jan NĚMEC, Historie a současnost podnikání na Děčínsku a Šluknovsku, Žehušice 2012.
Ivan BÍLEK, Kabelovna Podmokly aneb Industrializace Děčínska, Česká Lípa 2000.
Kresba podmokelského závodu, SOkA Děčín
Pohled na Bergmannovy závody, po polovině 20. století, SOkA Děčín
, 30. léta 20. století, SOkA Děčín.jpg)
Pohled na závod v Podmoklech (tehdy ještě jako název Chaudoirovy kovodělné závody a.s.), 30. léta 20. století, SOkA Děčín
Při příležitosti svých 90. narozenin navštívil František Křižík komplex závodů v Podmoklech, 1937, SOkA Děčín
