Sudetenländische Treibstoffwerke
Na začátku roku 1939 bylo v Berlíně rozhodnuto vybudovat nový závod na výrobu leteckého a automobilového benzínu. Jako vhodná oblast se jevilo nově zabrané československé pohraničí a vybráno bylo katastrální území obcí Záluží, Kopisty a Růžodol.
Již v květnu 1939 byl proveden slavnostní výkop k novému závodu, který měl ze zdejšího hnědého uhlí vyrábět automobilový i letecký benzín. Zpočátku na stavbě pracovalo jen šest set sedmnáct dělníků, od poloviny roku však na staveništi pracovalo okolo osmnácti set lidí. Práce však pokračovaly pomaleji, než se předpokládalo, neboť po zahájení války chyběli kvalifikovaní dělníci, které odčerpávala armáda. Koncem roku 1939 však jejich počet vzrostl na tři tisíce tři sta padesát čtyři z dvaadvaceti stavebních a montážních firem. Stavěly se provizorní silnice, podzemní rozvody, staveništní budovy, vytyčovaly se základy provozních budov a zařízení.
Nejprve stavbu financoval stát, jenž na tento účel uvolnil 122 milionů říšských marek, ovšem již na podzim 1939 přešel závod na nově založenou akciovou společnost Sudetenländische Treibstoffwerke (Sudetoněmecký podnik pohonných hmot), která se stala součástí koncernu Hermann Göring Werk (HGW). Základní kapitál společnosti ve výši 100 000 marek byl rozdělen ve prospěch koncernu, který získal nadpoloviční většinu akcií. Na ustavující schůzi bylo rovněž rozhodnuto, že stavební společnost Mineralöl-Baugesellschaft dokončí stavební práce dosavadním způsobem, ne však již dle nařízení z Berlína, ale podle pokynů nové akciové společnosti. Na začátku roku 1940 se počet firem zvýšil na dvacet šest a počet zaměstnanců na tři tisíce devět set osmdesát čtyři. Nedostatek kvalifikovaných dělníků však stále trval. Zpoždění narůstalo také proto, že některé práce, zejména betonářské a montážní, musely být pro silné mrazy přerušeny. Stavební práce na rozsáhlé stavbě proto musely být zajištěny jiným způsobem. V červnu dorazil první transport dvou tisíc francouzských zajatců a v krátké době následoval nový s dalšími třemi tisíci. Tím byla alespoň zčásti kryta potřeba stavebních firem. Ve druhé polovině roku pracovalo v závodě již čtrnáct tisíc osob třiadvaceti národností. Většinou Čechů, Ukrajinců a Poláků, ale také Francouzů, Rusů, Bulharů, Srbů, Řeků, Italů, Španělů, Belgičanů, Holanďanů, Angličanů a dalších. Ponejvíce se jednalo o totálně nasazené a válečné zajatce, ale i dobrovolně naverbované dělníky a techniky. Němci tvořili 35 % osazenstva. Ve snaze zvýšit počet zaměstnanců německé národnosti byli v Říši získáváni dělníci, aby přesídlili do českého pohraničí. Nábor však neměl úspěch. V oblasti Sudetské župy byly proti říšskému území nižší platy a závod nemohl nabídnout služební byty. Projekt výstavby předpokládal, že první etapa bude stát 122 milionů marek, ale ve skutečnosti byla za tuto cenu provedena pouhá třetina prací. Již v roce 1940 bylo také jisté, že závod zahájí výrobu později, než bylo plánováno. Zpoždění u stavebních prací v té době představovalo šest měsíců, u montážních prací o něco méně.
V listopadu 1940 se v areálu závodu začala stavět plynárna. Koncern HGW následně uzavřel smlouvu se společností Ferngas A. G. Sudetengau, aby tím získal dohled nad distribucí vyrobeného plynu v této oblasti. Začátkem roku 1941 bylo na staveništi závodu zaměstnáno třináct tisíc pět set padesát čtyři lidí a jejich počet neustále stoupal. Bydleli ve čtyřiceti ubytovacích táborech, postavených v průběhu roku v blízkém okolí závodu s kapacitou kolem třiceti tisíc lůžek. Pro německé zaměstnance se stavěla sídliště v Záluží a v Horním Litvínově. U civilních zahraničních dělníků panovala velká fluktuace. Jen v roce 1941 do závodu přišlo šestnáct tisíc sto tři lidí a devět tisíc pět set dvacet osm jich odešlo. Proto vedení požádalo zemský pracovní úřad v Liberci o přidělení dalších francouzských válečných zajatců na práce, které souvisely s dokončením výstavby závodu. Z Besarábie a Horní Bukoviny se očekával příjezd německých přesídlenců. Během tohoto roku bylo položeno čtyři sta kilometrů kabelů, podzemní vodovodní rozvody byly před dokončením. Práce ale také zpožďoval nedostatek stavebního materiálu a hrozilo nebezpečí, že závod nebude uveden do provozu ani v roce 1942. Celkem bylo dokončeno 70 % stavebních a 50 % montážních prací. V průběhu roku 1942 se v závodě konaly rozsáhlé poloprovozní zkoušky s úpravou karbonizačních pecí, které nejen dopadly úspěšně, ale také ukázaly, že mostecký koks je vhodné palivo pro generátory motorových vozidel, neboť se podařilo snížit obsah popele na 10 %. Dokonce se uvažovalo o spalování mosteckého koksu v domácnostech.
Koncem června 1942 bylo na staveništi zaměstnáno třicet dva tisíc šest set jedna pracovníků různých firem a národností. V červenci také do závodu přijel první transport s pěti sty ruských válečných zajatců a v září druhý s tisícem dalších zajatců. Celkem se počítalo, že v závodě bude pracovat tři tisíce ruských zajatců, přičemž jich v daném roce na výstavbě závodu pracovalo v průměru deset tisíc. Přes všechny potíže byla v polovině roku uvedena na elektrárně do provozu první turbína a do konce roku již pracovaly čtyři kotle a tři turbíny, které vyráběly elektrickou energii pro provozní zařízení. V provozu byla i větší část karbonizačních pecí a Winklerových generátorů. V listopadu byla uvedena do provozu hydrogenace a tím i zahájena výroba pohonných hmot a uzavřena první z pěti plánovaných etap výstavby závodu. Dne 15. prosince 1942 byl ze závodu za přítomnosti ministra Alberta Speera slavnostně vypraven první cisternový vlak s benzínem. V plánu na rok 1943 bylo dokončit montážní práce na strojním zařízení a výstavba pomocných provozů. Koncem roku pracovalo v závodě kolem dvacet devět tisíc lidí. Roku 1943 se tak společnost stala třetím největším výrobcem leteckého benzínu v Německu. V roce 1944 válečný vývoj stále více ovlivňoval situaci při stavbě závodu, panoval stále větší nedostatek materiálu všeho druhu a vázla jeho doprava na místo určení. Další Němci odcházeli do armády a od počátku roku 1944 již nebylo možné získat dělníky, kteří by šli dobrovolně pracovat do Německa. Jednalo se zejména o dělníky italské národnosti. Dosavadní těžkosti se znásobily zahájením leteckých útoků spojenců na německé průmyslové podniky. 12. května 1944 se odehrál první velký nálet na závod, kterému předcházely tři průzkumné lety, jež potvrdily, že závod je v plném provozu – v té době se vyrábělo již 40-50 000 tun pohonných hmot měsíčně. Ihned po náletu se na základě zkušeností začaly budovat protiletecké kryty a okopy a kolem strojního zařízení ochranné betonové zdi. Kolem závodu byla vybudována síť zamlžovacích zařízení a současně byla zesílena protiletecká ochrana. Na závod bylo celkem podniknuto dvacet jedna náletů a od 16. ledna 1945 byl závod zcela vyřazen z provozu. Vzhledem k dalším náletům se výrobu již nepodařilo obnovit, ačkoliv zde např. v březnu 1945 pracovalo přes dvacet osm tisíc osob. Výroba mohla být znovu zahájena až po osvobození.
MaM
Zdroje:
SOkA Most – fond Sudetenländische Treibstoffwerke, Aktiengesellschaft, Záluží.
Jaroslav MARKVART, K dějinám Chemických závodů v Záluží, Věstník Okresního archivu v Mostě, 1977, s. 59-87.
Miloslav HRABÁK, Hydrák a Staliňák v časech minulých: výstavba a obnovení závodu na výrobu motorových paliv z uhlí v Záluží u Litvínova v historickém období 1939-1948, Litvínov 2013.
Miloslav HRABÁK, 75 let zálužské chemičky skupiny Unipetrol, Litvínov 2018.
Výstavba chemických závodů v Záluží, 1941, SOkA Most
